Ezechiel

EZECHIEL -      prorok bohaté obrazotvornosti a mistr symboliky

 

V následujících pohledech se zaměřme na prorokovu postavu v jeho jedinečné obrazotvornosti a v jeho bohatém symbolickém myšlení. Podstatná část poselství opravdu tvoří podobenství, alegorie, symbolické obrazy. Je však opět potřeba číst tyto statě velice pozorně, nechat si čas na zamyšlení a rozjímání, a – pokud je to možné – přečíst si k nim vysvětlující komentář. Jakými obrazy a přirovnáními tedy prorok charakterizuje sebe sama, Boží lid, celosvětovou situaci? Pokusme se to v krátkých úvahách trochu objasnit.

Prorokovo sebepochopení vložené do symbolických obrazů

Jak se Ezechiel dívá na sebe sama, na své poslání, na svůj vztah k Hospodinu na jedné straně a na straně druhé k Božímu lidu? Ke všem těmto otazníkům nám Ezechiel poskytuje jako vysvětlení krásné a bohaté symbolické obrazy. Prorok prožívá svůj život v kritických chvílích krajního ohrožení svého národa jako náročné a nebezpečné poslání. Je poslán Hospodinem k těžkému úkolu: říkat, ba přímo křičet nepříjemné skutečnosti, které posluchači nechtějí slyšet, sám nést jako první na své osobě tragiku válkou poničeného národa, být neustále k bezpodmínečné dispozici a ve svém krajně nebezpečném poslání a postavení nikdy neustupovat, nikdy nehledět na svůj prospěch a pohodlí. Je zajímavé, že podobně náročné poslání proroka Jeremiáše téměř duševně i tělesně zlomí, naproti tomu Ezechiela, jak se zdá motivuje k větší důraznosti a vnitřní síle. Jeremiáš je lidsky jemný, citlivý a zranitelný, Ezechiel naproti tomu neohrožený, silný a někdy se téměř zdá, že poměrně velice tvrdý. Ezechiel tedy prožívá svou službu Hospodinu a národu zcela jako nástroj, který se musí dokonale ztotožnit se svým velikým úkolem a posláním. K tomu používá krásných přirovnání: jako první hovoří o Hospodinově ruce, která drží svitek knihy, popsané z obou stran žalozpěvy, lkáním a bědováním. Prorok je vyzván, aby svitek snědl. Bez odmlouvání to učiní a – kupodivu – svitek nechutná hořce, nýbrž je sladký jako med. Co tím chce Ezechiel říci? Je poslán k velice těžkému a nepříjemnému úkolu. Zvěstovat svému lidu Boží tresty, neustále napomínat a kárat, nemilosrdně odhalovat bezprostřední budoucnost, která bude ještě horší než bolestná přítomnost. Aby toho byl schopen, musí se nechat tímto očistným Božím poselstvím zcela prodchnout, podobně jako se pokrm dostává do celého těla a zcela jej prostupuje. Že všechny ony žalozpěvy a nářky nejsou hořkým – jak bychom očekávali -, nýbrž sladkým, lahodným pokrmem, chce snad vyjádřit, že i nejtvrdší trestající Boží poselství je pro člověka blahodárné. Prorok se dále chápe jako strážce a pastýř svého lidu. Musí být vždy bdělý, ostražitý, jako první musí zaznamenávat číhající nebezpečí, včas musí varovat. Jako dobrý pastýř druhých lidí nesmí pást sám sebe, nýbrž jediným jeho cílem musí vždy být blaho stáda, tedy těch, ke kterým je poslán.

Stav Božího lidu – nevěsta a nevěstka

Poté, co Ezechiel charakterizoval prostřednictvím výmluvných obrazů svou osobu a své poslání, soustřeďuje se svým typickým způsobem na situaci svého národa, Božího lidu. Nejdříve velice podrobně vykresluje obraz vyvoleného lidu jako mladé ženy. Nemá žádný urozený původ, spíše naopak - patří k bezvýznamné směsi společenské spodiny, je nahá a zkrvavená, opuštěna svými blízkými, celá se chvěje úzkostí a nejistotou. Je to obrazné vyjádření stavu národa před Božím vyvolením. A v této beznadějné situaci se k nebohé ženě přibližuje sám Hospodin v roli zachraňujícího snoubence. Pozvedá zbědovanou ženu z prachu cesty, omývá její nebohé, zraněné tělo, maže ji vonným olejem, obléká ji, zahaluje její ponižující nahotu svým pláštěm. Následně „v času její lásky“ ji přijímá za vlastní manželku. Na celém rozsáhlém popisu někdy až zarazí, či dokonce šokuje silná erotičnost obrazu. Zdá se však, že jí prorok užívá úmyslně pro charakteristiku vztahu Hospodina ke svému lidu. Nejedná se o nějaký chladně spravedlivý a bezproblémově harmonický vztah, nýbrž o vztah plný vášnivého napětí, žárlivé lásky a rozhořčeného znechucení z lidské nechápavosti a nevěry. To je popsáno v následujících řádcích. Ubohá, zbědovaná a bezvýznamná žena se stává bohatou, váženou a slavnou manželkou samotného Stvořitele. Co však následuje? Zde opět prorok nešetří šokujícími obrazy. Žena se zcela proti veškeré logice stává nenasytnou nevěstkou. Nabízí své služby všem kolemjdoucím a ce je zcela nepochopitelné – za své služby nechce od svých chvilkových milenců žádnou odměnu, ale naopak jim ještě sama zaplatí. Ezechiel tím radikálně odsuzuje veškeré diplomatické spoléhání se na okolní národy a na jejich božstva. Tuto nevěrnost izraelskému Bohu označuje vždy jako trestuhodné smilstvo. Způsob symbolického myšlení je velice důležitý pro celistvost chápání a poznání. Nejlépe se hodí pro vyjádření náboženských tajemství. Ezechiel je nám zde velikým učitelem.

 

 

 

 

EZECHIEL – prorok jako znamení událostí své doby

 

 

 

Prorok Ezechiel používá při své veřejné činnosti pro názornost a naléhavost své zvěsti také „prorockých znamení“, při kterých na své osobě „předžívá“ osudy svého národa. Nekáže pouze slovem, poučováním, napomínáním, ale sám na svém těle a svém jednání ilustruje tragické události, které v blízké budoucnosti dolehnou na trestaný národ. A tak se Ezechiel uzavře ve svém domě, nevychází mezi lidi, naprosto přestane komunikovat, dokonce pod tlakem Hospodinovy „ruky“ oněmí. Tím demonstruje obležení, izolování obyvatel Judska a zároveň neblahé umlknutí Božího slova, prorocké zvěsti. Lid bude podobně jako prorok naprosto opuštěn ve své trýzni a to nejen ostatními národy, ale i samotným Hospodinem, který jej ponechává napospas jeho bezohledným nepřátelům. 

 

Když se blíží obležení a dobytí Jeruzaléma, poslední bašty judského odporu proti Babylóňanům, je Ezechiel vyzván, aby jakýmsi dlouhodbým divadelním představením znázornil náboženský smysl dobytí a zničení Jeruzaléma a Hospodinova chrámu. Celých 430 dní má ležet na holé zemi s hněnivým pohledem upřeným na cihlu s vyrytou siluetou Jeruzaléma. Přitom je Bohem vyzván, aby se po celou tuto dlouhou dobu živil jen minimální stravou – obilím a luštěninami a pil obyčejnou vodu. Pokud by si chtěl upéci chlebovou placku, má použít jako palivo suché lidské výkaly. Máme zde určitou číselnou symboliku a symbolická období hříšnosti a pokání, zároveň však v případě pokrmů bídu, která národ brzy postihne. Nejen hlad a žízeň, ale též hluboké náboženské pokoření v podobě nečistých pokrmů.

 

Zdecimování, téměř naprosté vyhubení národa, ukazuje Ezechiel na veřejném rituálním oholení svých vlasů, přičemž třetinu vlasů spálí, třetinu rozseká mečem, poslední třetinu nechá roznést a rozptýlit větrem. Jen malý chomáček vlasů skryje do cípu svého pláště, přičemž i tento malý zbytek ještě protříbí a část z něho spálí v ohni. Zde opět prorokovi součastníci vnímaly symboliku vlasů jako odznak životní síly a důstojnosti – v tomto případě vztaženo na celý národ.

 

Oněmění a izolace proroka

 

Ezechiel se uzavírá ve svém domě, je při tom rituálně spoután a nakonec jej Hospodin zbaví schopnosti hovořit – oněmí. Nevychází mezi lidi, nemůže se pohybovat, ani prostřednictvím řeči či volání není schopen s nikým komunikovat. Je naprosto opuštěn a osamocen. Spoutání a extrémní omezení pohybu je jasný odkaz k hlubokému pokoření a ke zotročení judského národa, který nyní trpí postupným dobýváním své země nepřátelskými vojsky. Boží lid, který byl vždy Boží milostí osvobozován, zachraňován od nadvlády mocnějších nepřátel, bude vbrzku tohoto výsostného Božího daru, totiž svobody, zbaven. Tím však přísný Boží trest neskončí. Podobně jako prorok, který oněmí a tím bude zneschopněn pro svou výsadní službu, totiž zprostředkovávat lidu Boží slovo poučování, napomínání a útěchy, tak též v trestaném národě naprosto utichne Boží slovo, které jediné v této zoufalé situaci může poskytnout lidem útěchu a orientaci. V tom se zjevuje ještě horší trest, neboť je lépe, aby Boží slovo vyhlašovalo i ty nejpřísnější tresty, než aby zcela oněmělo. Mlčící Hospodin je pro věřícího člověka vzdálenější než Hospodin, který svým slovem trestá.

 

430 dní rituálního obléhání Jeruzaléma

 

Prorok je vyzván, aby postavil kolem rytiny Jeruzaléma obléhající valy a následně ležel s upřeným pohledem na „město“ 390 dní na levém boku, pak 40 dní na boku pravém. Při tom má jíst jen naprosto nedostačující stravu a pít pouze něco málo vody. Mezi sebe a „Jeruzalém“ pokládá kovovou pánev, která odděluje „Jeruzalém“ od jeho pohledu. Pokud bude namísto syrových obilných zrn chtít jíst chléb, musí si jej upéci na usušených lidských výkalech, které platitly jako nejen hygienicky, ale též rituálně zaznečišťující. Symbolika čísel zde není jednoznačně průhledná, nicméně můžeme se dohadovat, že 390 dní má nahrazovat cirka 390 let nevěrnosti a tvrdohlavé hříšnosti Izraelitů v dlouhém období existence jeruzalémského Šalomounova chrámu. 40 let je pak snad symbolika nutného pokání pro pozůstatek lidu v Babylónském zajetí. Nečistota a nedostatek obživy potom bídu a chudobu těch, kteří přežijí.

 

Prorokovy vlasy

 

Vlasy platily pro starověkého Izraelitu jako odznak životní síly, plodnosti a zároveň jako znamení osobní důstojnosti. Vzpomeňme v této souvislosti na nazíry (Samson), či Davidova syna Abšaloma. Jestliže si je prorok veřejně mečem oholí, demonstruje tím válečné zničení životní síly národa a zároveň jeho hluboké zostuzení. Jak Ezechiel následně s oholenými vlasy nakládá, tak bude naloženo se samotným národem. Mnozí zahynou v troskách hořícího dobytého města, mnozí budou v boji zabiti, zbytek pak bude odvlečen ze své země do zajetí. Že však Boží soudy a tresty nejsou chladným a tvrdě spravedlivým procesem, nýbrž bolestnou očistou Hospodinovy péče o člověka, to naznačuje malý chomáček ukrytý v cípu prorokova pláště. Zbyde jen malý hlouček krutě zkoušeného lidu, nicméně v tomto radikálně očištěném společenství se zračí slavná budoucnost, která bude korunována příchodem Božího Mesiáše.

 

 

 

 

 

 

Joomla templates by a4joomla