Sofoniáš

Category: Sample Data-Articles
Published on Wednesday, 01 April 2015 16:53
Written by Super User
Hits: 2688

SOFONIÁŠ – prorok náboženské reformy

 

 

Prorok Sofoniáš žije a působí ve 2. pol. 7. stol. př. Kr., v období rané vlády krále Jóšiáše, velikého náboženského reformátora. Patrně prožil své dětství a dospívání ještě v nábožensky temné době dlouhé vlády Jóšiášova děda Manašeho, který postavil svou politiku na úzké spolupráci s mocnou Asýrií, přičemž se nerozpakoval ochotně přejímat její pohanské náboženské představy i praktiky. Bible nám z tohoto dlouhého období útlaku Hospodinových věrných zanechala vícero informací. Proroci i Hospodinovi kněží byli zabíjeni či jinak umlčováni, jeruzalémský chrám byl znesvěcen cizími pohanskými modlami a kulty, po celém Judsku byla plánovitě vymýcena duchovní a vysoce morální úcta k Hospodinu a všude kvetla lacinější, lákavější, ale zároveň nemorální zvrácená modloslužba. Hadačství, esoterické věštění, spiritismus, zbožšťování sexu, dokonce i lidské oběti (uctívání Molocha krutými dětskými oběťmi) byly pak praktické zhoubné projevy přijímání pohanských pochybných náboženských představ. V této době, po delší požehnané vládě Chizkiáše, proroci „mlčí“, nemáme jedinou prorockou knihu, která by toto období ilustrovala z pera Božích mužů. K tomu všemu veliké pohoršení Hospodinových věrných nad délkou vlády bezbožného a násilného krále – vládl celých 55 let. Dlouhověkost a u krále délka jeho vlády, byla pro tehdejší vnímání potvrzením Hospodinovy přízně. Pozdější náboženští židovští myslitelé se s touto nesrovnalostí vyrovnávají apokryfními vyprávěními o Manašeho obrácení k Hospodinu a pokorného pokání v době jeho pozdní vlády, pro což však nemáme žádné spolehlivé historické doklady. Spíše je zde řešen onen problém: jak může Hospodin ponechat tak dlouho na trůně krále tak zpronevěřilého a bezbožného. Do tohoto těžkého ovzduší se tedy narodí a delší dobu v ní vyrůstá náš prorok. Co vše musel při svém duchovním zrání prožít, protrpět, promodlit, to nám zůstává skryto, nicméně časté Sofoniášovy nářky nad bídnou duchovní i mravní situací národa a rozhořčené svolávání Božích trestů na nevěrné, nám snad alespoň částečně odhalují též duchovní situaci prorokova mládí za Manašeho. Po smrti Manašeho se ujímá vlády jeho syn Amón, který však po necelých dvou letech umírá jako oběť palácového spiknutí. Po něm nastupuje na trůn mladičký nezkušený Jóšiáš. Počátek jeho vlády je patrně ještě ve stínu jeho rádců, nicméně čas uzrál, aby se národ i král zamýšleli nad smyslem svých národních dějin. Začínají být činěny první kroky k obnově národní jedinečné náboženské identity. Král, jako již zralý panovník, nařizuje stavitelskou obnovu a rituální očištění jeruzalémského chrámu, která má být prvním krokem k nastoupení nové politické, kulturní a duchovní linii vlády. A právě tehdy dochází k rozhodující události, která radikálně nasměřuje budoucí královo úsilí: v chrámových prostorách je nalezen svitek Mojžíšova zákona. Jedná se patrně o část naší dnešní 

5. knihy Mojžíšovy (Deuteronomium), která tolik klade důraz na Jeruzalém a jeho chrám, jako jediné Bohem chtěné místo pravého kultu a jedciný pozemský trůn Hospodinův. V knize se píše, že jiná místa, byť právoplatného kultu, jsou nepřípustná, neboť pouze přísná centralizace liturgie a chrámových bohoslužeb může zajistit čistotu a jednotnost náboženské víry lidu. Píše se rok 621 př. Kr. a král má ještě 12 let k uskutečnění svého významného poslání – uvést ideály knihy Zákona do celonárodní praxe. Jóšiáš postupuje nesmlouvavě. Nejdříve tedy nechává obnovit pozemské „sídlo“ Hospodinovo – velkolepý chrám na jeruzalémském pahorku Siónu a následuje celá řada dalších opatření. Celá země je systematicky zbavována nejen pohanských kultovních středisek, ale též všech pravověrných nejeruzalémskcých kultovních míst. Kdo z kněží či udržovatelů těchto svatyň se nepodřídí přísnému zákazu provozování náboženských úkonů mimo Jeruzalém, je bez milosti popraven a jeho ostatky pak jako kultovní znečištění jsou pohozeny na těchto nelegálních náboženských centrech. Jóšiáš je nesmlouvavě důsledný, ale jeho veliké náboženské zanícení je násilně přerváno uprostřed zamýšleného díla – král nešťastně zahyne při střetu s egyptským faraónem Néko, který chce pomoci slábnoucím a ohroženým Asyřanům proti vzmáhajícím se Babylóňanům. To už máme rok 609 př. Kr. a je málo pravděpodobné, že by se této smutné události prorok Sofoniáš ještě dožil. Pokud ano, muselo to pro něj znamenat opětovnou zkoušku jeho víry, která se u něj samozřejmě opírala o jistotu Boží spravedlnosti, která nechává bezbožné zahynout uprostřed nedokončeného díla, zatímco spravedlivé a zbožné nechává jejich bohulibé dílo dokončit. Prorokův život je tedy patrně plný historických zvratů, trápení i velikých nadějí, do nichž je jeho život vsazen, a v němž Hospodin skrze prorokova ústa a jeho pero promlouvá k tehdejším lidem. V každém případě musel Sofoniáš zásadně ovlivnit našeho zbožného krále Jóšiáše. Je dobře představitelné, že Sofoniáš krále silně podnítil k jeho náboženským a mravním reformám. Příště uvidíme, jak může být jeho poselství i po tisíciletích aktuální a v mnohém připomínající naši dobu a její kulturněnáboženskou situaci.

SOFONIÁŠ – prorok náboženské reformy

 

Prorok Sofoniáš žije a působí ve 2. pol. 7. stol. př. Kr., v období rané vlády krále Jóšiáše, velikého náboženského reformátora. Patrně prožil své dětství a dospívání ještě v nábožensky temné době dlouhé vlády Jóšiášova děda Manašeho, který postavil svou politiku na úzké spolupráci s mocnou Asýrií, přičemž se nerozpakoval ochotně přejímat její pohanské náboženské představy i praktiky. Bible nám z tohoto dlouhého období útlaku Hospodinových věrných zanechala vícero informací. Proroci i Hospodinovi kněží byli zabíjeni či jinak umlčováni, jeruzalémský chrám byl znesvěcen cizími pohanskými modlami a kulty, po celém Judsku byla plánovitě vymýcena duchovní a vysoce morální úcta k Hospodinu a všude kvetla lacinější, lákavější, ale zároveň nemorální zvrácená modloslužba. Hadačství, esoterické věštění, spiritismus, zbožšťování sexu, dokonce i lidské oběti (uctívání Molocha krutými dětskými oběťmi) byly pak praktické zhoubné projevy přijímání pohanských pochybných náboženských představ. V této době, po delší požehnané vládě Chizkiáše, proroci „mlčí“, nemáme jedinou prorockou knihu, která by toto období ilustrovala z pera Božích mužů. K tomu všemu veliké pohoršení Hospodinových věrných nad délkou vlády bezbožného a násilného krále – vládl celých 55 let. Dlouhověkost a u krále délka jeho vlády, byla pro tehdejší vnímání potvrzením Hospodinovy přízně. Pozdější náboženští židovští myslitelé se s touto nesrovnalostí vyrovnávají apokryfními vyprávěními o Manašeho obrácení k Hospodinu a pokorného pokání v době jeho pozdní vlády, pro což však nemáme žádné spolehlivé historické doklady. Spíše je zde řešen onen problém: jak může Hospodin ponechat tak dlouho na trůně krále tak zpronevěřilého a bezbožného. Do tohoto těžkého ovzduší se tedy narodí a delší dobu v ní vyrůstá náš prorok. Co vše musel při svém duchovním zrání prožít, protrpět, promodlit, to nám zůstává skryto, nicméně časté Sofoniášovy nářky nad bídnou duchovní i mravní situací národa a rozhořčené svolávání Božích trestů na nevěrné, nám snad alespoň částečně odhalují též duchovní situaci prorokova mládí za Manašeho. Po smrti Manašeho se ujímá vlády jeho syn Amón, který však po necelých dvou letech umírá jako oběť palácového spiknutí. Po něm nastupuje na trůn mladičký nezkušený Jóšiáš. Počátek jeho vlády je patrně ještě ve stínu jeho rádců, nicméně čas uzrál, aby se národ i král zamýšleli nad smyslem svých národních dějin. Začínají být činěny první kroky k obnově národní jedinečné náboženské identity. Král, jako již zralý panovník, nařizuje stavitelskou obnovu a rituální očištění jeruzalémského chrámu, která má být prvním krokem k nastoupení nové politické, kulturní a duchovní linii vlády. A právě tehdy dochází k rozhodující události, která radikálně nasměřuje budoucí královo úsilí: v chrámových prostorách je nalezen svitek Mojžíšova zákona. Jedná se patrně o část naší dnešní  5. knihy Mojžíšovy (Deuteronomium), která tolik klade důraz na Jeruzalém a jeho chrám, jako jediné Bohem chtěné místo pravého kultu a jedciný pozemský trůn Hospodinův. V knize se píše, že jiná místa, byť právoplatného kultu, jsou nepřípustná, neboť pouze přísná centralizace liturgie a chrámových bohoslužeb může zajistit čistotu a jednotnost náboženské víry lidu. Píše se rok 621 př. Kr. a král má ještě 12 let k uskutečnění svého významného poslání – uvést ideály knihy Zákona do celonárodní praxe. Jóšiáš postupuje nesmlouvavě. Nejdříve tedy nechává obnovit pozemské „sídlo“ Hospodinovo – velkolepý chrám na jeruzalémském pahorku Siónu a následuje celá řada dalších opatření. Celá země je systematicky zbavována nejen pohanských kultovních středisek, ale též všech pravověrných nejeruzalémskcých kultovních míst. Kdo z kněží či udržovatelů těchto svatyň se nepodřídí přísnému zákazu provozování náboženských úkonů mimo Jeruzalém, je bez milosti popraven a jeho ostatky pak jako kultovní znečištění jsou pohozeny na těchto nelegálních náboženských centrech. Jóšiáš je nesmlouvavě důsledný, ale jeho veliké náboženské zanícení je násilně přerváno uprostřed zamýšleného díla – král nešťastně zahyne při střetu s egyptským faraónem Néko, který chce pomoci slábnoucím a ohroženým Asyřanům proti vzmáhajícím se Babylóňanům. To už máme rok 609 př. Kr. a je málo pravděpodobné, že by se této smutné události prorok Sofoniáš ještě dožil. Pokud ano, muselo to pro něj znamenat opětovnou zkoušku jeho víry, která se u něj samozřejmě opírala o jistotu Boží spravedlnosti, která nechává bezbožné zahynout uprostřed nedokončeného díla, zatímco spravedlivé a zbožné nechává jejich bohulibé dílo dokončit. Prorokův život je tedy patrně plný historických zvratů, trápení i velikých nadějí, do nichž je jeho život vsazen, a v němž Hospodin skrze prorokova ústa a jeho pero promlouvá k tehdejším lidem. V každém případě musel Sofoniáš zásadně ovlivnit našeho zbožného krále Jóšiáše. Je dobře představitelné, že Sofoniáš krále silně podnítil k jeho náboženským a mravním reformám. Příště uvidíme, jak může být jeho poselství i po tisíciletích aktuální a v mnohém připomínající naši dobu a její kulturněnáboženskou situaci.

 

 

 

 

 

 

 


SOFONIÁŠ – iniciátor duchovní obrody


V závěru minulé úvahy nad dobou proroka Sofoniáše jsem zmínil určitou souvislost jeho doby s dobou naší. Jistě ne ve smyslu přímé a celistvé podobnosti, ale jen jako jistou podobu v duchovní, náboženské rovině. Sofoniáš žije a působí v čase nových možností obrody, díky svobodě, která po dlouhé době útlaku v národě zavládla. Náboženská nesvoboda v období vlády bezbožného krále Manašeho trvala kolem 45 let, tedy čas velice dlouhý vzhledem k délce života člověka. Celé dvě generace obyvatel byly atmosférou této doby silně ovlivněny a formovány. Po tak dlouhém náboženském útlaku jistě nebylo lehké znovu rozdmýchat nadšení národa pro svého Boha – Hospodina. Prvotní soustředění se na čistě politický a ekonomický rozvoj, bylo hlavní snahou epochy, v níž žije a působí prorok Sofoniáš. V tomto pohledu vzniká určitá souvislost s dobou a situací naší. Mravní a duchovní devastace, která postihla tehdejší Izrael, může být podobná též našim dnešním podmínkám, kdy morálka a duchovní náboženská kultura hraje ve společnosti zanedbatelnou a pohrdanou roli. Též délka období tehdejšího útlaku se podobá naší minulé zkušenosti. 40 až 50 (připočteme-li válečné období) let minulé protináboženské nesvobody je srovnatelné s tehdejšími 45 lety pronásledování Hospodinových ctitelů. Dokonce i následný průběh událostí se co do délky času příliš neliší od naší situace. Jistě bychom rádi, aby obroda mravní kultury a duchovního života nastala bezprostředně po odeznění doby náboženského temna. Nicméně žijeme již téměř 20 let v době relativní svobody a prostoru pro tuto obrodu, ale ona stále nepřichází. Zdá se, že spíše pomalu probíhá neustálý pomalý úpadek (co do rozsahu a vlivu církve na celkovou společnost) jak života na poli morálky a ušlechtilé kultury, tak na rovině náboženské. Praktický společenský projev náboženského života („plné kostely“) se co do šíře nerozvíjí, celospolečenský a politický projev se ukazuje jako spíše proticírkevní či k církvi lhostejný. Po období, které se může srovnat s celou jednogenerační periodou, vnímáme stále útlum víry a vztahu k nadpřirozeným hodnotám. Lidé se spíše svým zájmem orientují na materiální hodnoty pozemského života. Stále se zdokonalující technika, která činí náš život velice pohodlným, mediální propracovaná zábava, reklamy lákající k nabývání hmotného blahobytu, přeplněné zářivé supermarkety, které se často stávají jakýmisi novodobými společenskými centry. V době Sofoniášově tomu však bylo do značné míry podobně: náboženská a mravní reforma na sebe nechala čekat též celých 20 let (zdá se, že nastala až po nalezení knihy Zákona v obnovovaném jeruzalémském chrámě v r. 621 př. Kr. – tedy 21 let po konci vlády Manašeho). Je to zhruba období jedné generace. I my žijeme v čase jakéhosi závěru tvorby nové generace, která se již formovala v období svobody. Mohlo by nás to podnítit ke zvýšené duchovní aktivitě, především modlitbě a společenské angažovanosti, abychom snad svým malým zájmem tuto pravděpodobně přelomovou dobu nepropásli.


Jak ale konkrétně reforma společnosti za doby Sofoniáše probíhala? Snad můžeme i zde nalézt nějakou inspiraci pro naši moderní dobu. Prorok na jedné straně ukazuje neblahé důsledky současných společenských neduhů: Společnosti je víra v Boha lhostejná: Lidé „si říkají: ´Hospodin neudělá nic dobrého ani zlého.´…“ Touží a usilují především o majetek, jeho nespravedlivé rozmnožování, o pohodlný blahobyt: „V plen vydám jejich blahobyt a jejich domovy ve zpustošení; vystaví domy a nebudou v nich bydlet, vysázejí vinice a vína z nich neokusí. … Jeho velmožové jsou uprostřed něho jako řvoucí lvi, jeho soudcové jako vlci za večera, do jitra nenechají nic neohryzaného; …“ Mravní i kulturní úpadek národa postupuje: „Běda městu, které hubí, vzpurnému a potřísněnému! Poslouchat nechce, napomenutí nepřijímá, nedoufá v Hospodina, nepřibližuje se k Bohu. …“  Pýcha a sobectví člověka kvete, naopak ušlechtilost, upřímnost, obětavost jsou zanedbávány. Hospodin však již v této neblahé době připravuje velikou obrodu. Ne skrze mocné a bohaté, ale paradoxně skrze slabé, ubohé, nepočetné: „Uprostřed tebe zanechám utištěný a nuzný lid, který se uteče k Hospodinovu jménu. Pozůstatek Izraele se již nebude dopouštět bezpráví a mluvit lživě, v jejich ústech se nenajde jazyk lstivý.“  Zaznívá zde již starší významná myšlenka proroka Izaiáše: skrze malou, ale nadšenou a ryzí skupinu lidí nastane obroda celé společnosti. U proroka Sofoniáše však máme ještě jednu důležitou historickou vzpomínku. Prorok ovlivní hlavu státu, aby samotný král uskutečnil náboženskou a kulturní reformu svého národa. Ten pak opravdu provede hluboké náboženské a společenské změny, které ke všeobecné obrodě vedou. Objeví se tedy silná osobnost, která změnu společenského života svými schopnostmi prosadí. V naší demokratické době již společenský život není obyčejně utvářen jen jedinou silnou osobností, na níž většinou záleží. Nicméně silné a vlivné osobnosti jsou i dnes nutné, aby se opravdu dalo do pohybu rozsáhlejší proměňování společnosti. Bez výrazných lidských příkladů, vizionářů a vůdců je společenská reforma těžko představitelná. Tak i dnes solidární podpora pozitivních a výrazných společenských osobností je jistě i naší křesťanskou povinností. A nakonec jak byla vlastně reforma prakticky prováděna? Král Jóšiáš se v prvních krocích zaměřuje především na sjednocení národa, náboženství a kultury. Centralizování společenské identity do jediného města je dnes již těžko přijatelné, nicméně za tím stojící ideál jednoty, v níž jediné je opravdová společenská síla, je zde též inspirující i pro naši dobu a situaci. Jsme zde napomínáni, abychom obětavě a smířlivě překonávali často malicherné a nepravdivé vnitřní rozpory v zájmu jednoty společenství věřících, které je dnes jednou z mála vnitřních sil lidu, jež má ze své podstaty vize o ušlechtilém, mravném a prosperujícím společenském životě.  Jistě již nejde tolik jako ve starověku o jednotnost vynucenou a uniformní, ale o jednotu uvnitř určitého společensky angažovaného a působivého seskupení, které je schopno ovlivňovat svými žitými ideály širokou společnost.


A tak si na závěr připomeňme ještě prorokova slova, která povzbuzují malou hrstku Hospodinových věrných k podpoře výrazných schopných osobností ze svého středu a ke vzájemné jednotě, která velkoryse překonává vnitřní rozpory: „Zaplesej, sijónská dcero, zahlahol Izraeli! Raduj se a jásej z celého srdce, dcero jeruzalémská! … Král Izraele, Hospodin, je uprostřed tebe, neboj se už zlého!... Neboj se, Sijóne, nechť tvé ruce neochabnou! Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá.“ … V onen čas vás přivedu, v ten čas vás shromáždím…“