Ageus

AGEUS – prorok obnovy zničeného chrámu

Prorok Ageus nám zanechal krátký spis, který však charakterizuje významné období dějin Božího lidu. Jeho zvěst zaznívá v jediném roce, víceméně v pouhých 3 měsících roku 520 př. Kr. Je to významné datum, neboť tehdy bylo započato s novou výstavbou Babylóňany zničeného chrámu a to na důrazný popud právě proroka Agea. Než se zamyslíme nad samotnými prorockými slovy, přibližme si trochu situaci tohoto roku. Je to už téměř 20 let (539 př.Kr.), co se hrstka Judejců díky ediktu perského krále Kýra vrátila z babylonského vyhnanství zpět do Jeruzaléma. Edikt Kýra, vítěze nad Babylóňany, jim zajišťoval nejen bezpečný návrat do své země, ale i prostředky pro alespoň provizorní znovubudování poničeného Jeruzaléma. Nicméně situace ve staré domovině se za desetiletí vyhnanství změnila a tak bylo velice obtížné tento úkol skutečně realizovat. Lidé, kteří mohli v zemi zůstat, se částečně spojili se Samařany (Izraelité promíchaní s pohany, kteří byli Asyřany koncem 8. stol. př.Kr. importováni do poraženého severního Izraelského království) a nebyli, jak se zdá, příliš nakloněni nově příchozím, kteří se snažili si vybudovat novou územní i náboženskou identitu. Též materiální zázemí bylo nedostatečné, chybělo mnoho prostředků pro tak veliký úkol, jakým bylo znovuvystavění města a chrámu. A aby toho nebylo málo, zemi trápila dlouhodobá neúroda, která jistě musela v této těžké situaci ubíjet i ten nejúpornější elán a odhodlání. Lidé měli co dělat, aby jakžtakž zajistili své bydlení nutnou opravou pobořených jeruzalémských domů. Na náročnou novou výstavbu kamenného chrámu nebylo po přirozené stránce ani pomyšlení. A právě do této bezútěšné situace zaznívá slovo proroka: Vystupte na horu, přivezte dříví a budujte dům (Hospodinův)! Nynější neúroda, bezútěšná politická a společenská situace, únava a zklamání národa, to vše je dokladem nedostatku Božího požehnání, neboť lidé se starají především o své pozemské blaho, zatímco víru v Boha a službu Jemu chápou jen jako jakousi nadstavbu svého pozemsky zajištěného života. A právě tento problém prorok pranýřuje. Je potřeba se v první řadě věnovat Bohu a teprve potom osobním pozemským záležitostem. Dělá-li to člověk opačně, nepovede se ani jedno, ani druhé. A na této myšlence priority služby Bohu stojí celé Ageovo poselství.

První napomenutí zní: Tento lid říká: „Ještě nepřišel čas, čas k budování Hospodinova Domu.“ … slovo Hospodinovo: „A k tomu je čas, abyste sami bydleli v domech vykládaných dřevem, zatímco tento dům (chrám) je v troskách?“  Lidé se starají v první řadě o své hmotné zabezpečení, které je v mnohých případech neúměrně přepychové, ale o hlavní podstatu zdařeného života, totiž o věci Boží a o život s Ním, se příliš nezajímají. Stavějí si mnohdy jakési své vlastní chrámy sobeckého a ješitného luxusu a blahobytu, bohatě vybavené a vyzdobené vily, ale na hlavní obraz své oddanosti a vděčnosti vůči stvořiteli a dárci všeho  - Bohu -, nedbají. Lidé zde nejsou káráni za to, že se starají o své pozemské zajištění, ale za to, že toto zajištění považují pouze za svůj pracovní výkon, ve kterém není místa pro oddanou důvěru v Boží pomoc a požehnání. Ježíšovo novozákonní „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a toto vše vám bude přidáno“ je zduchovnělou verzí Ageova napomínání.

Druhé napomenutí zní: Zamyslete se nad tím, kam jste dospěli! Sejete mnoho – sklízí se málo. Jen jezte – nenasytíte se; jen pijte – žízeň neuhasíte; jen se oblékejte – nezahřejete se! Kdo se dává najmout za mzdu, ukládá ji do děravého měšce. Pachtíte se za mnohými věcmi, máte z toho málo. … Proto nebe nad vámi zadrželo rosu a země zadržela svoji  úrodu.  Toto napomenutí míří k podpoře vnímání Boží prozřetelnosti, která řídí tento svět. Člověk je nabádán, aby dokázal ve světle víry moudře odhalovat smysl událostí, kterých je svědkem. Nic se neděje náhodou, za vším stojí projev Boží lásky, která se však někdy může projevovat jako nepříjemné napomínání či přísná výchova. Ve svých vlastních vnitřních pocitech, ve společenské atmosféře  té které doby, v přírodních okolnostech (neúroda, ekologické katastrofy) má člověk hledat a nacházet skrytý prst Stvořitele a Otce lidí. Tato moudrost víry – hledat a nacházet v nastalých situacích, okolnostech a událostech Boží působení žehání či napomínání – je pro zralou a živou víru nezbytně potřebná.  Kromě toho zde zaznívá nadčasová myšlenka neustálé nespokojenosti člověka. Ať má sebevíc a sebelepší, jeho vnitřní vyrovnanost a spokojenost tím ukojena není. I naše moderní neustálé reptání nad „nedostatkem“ materiálního zabezpečení života, ačkoli si žijeme nad poměry dobře,  je toho dokladem. Zároveň zde zaznívá i motiv dětské důvěry vůči nebeskému Otci, kterou později tak důrazně rozvíjí a učí Ježíš:   Váš nebeský Otec ví, co potřebujete …

Třetí napomenutí: Tak je tomu s tímto lidem, … i se vším dílem jejich rukou; cokoli sem přinášejí, je nečisté. Lidská snaha, byť by byla sebeúspěšnější, není-li provázena oddaností Bohu a tudíž Jeho požehnáním, vychází nakonec naprázdno. Nemůže uspokojit hlubokou touhu člověka po štěstí, kterou je schopen naplnit pouze Bůh sám. Zároveň toto napomenutí zdůrazňuje, že člověk potřebuje určitý fyzický obraz duchovního domova – totiž chrám -, který mu zpřítomňuje Boží blízkost. Chrám jako Boží příbytek a pozemský domov mezi lidmi, má být ve středu zájmu člověka , který v něm má nalézat svůj duchovní domov, své vnitřní zakotvení v Bohu.

Joomla templates by a4joomla