Judit

Category: Sample Data-Articles
Published on Wednesday, 01 April 2015 14:43
Written by Super User
Hits: 3680

 

JUDIT – SILNÁ SLABÁ ŽENA

 

Kniha Judit, která vypráví o stejnojmenné ženě, je poměrně pozdním biblickým dílem, ačkoli chce vzbudit dojem, že je zasazena do doby vzestupu Asýrie na hlavní velmoc Předního Orientu. Náboženské a kulturní pozadí vyprávění odpovídá době helenistických království, tedy pro tehdejší Judsko království Seleukovců, kteří se rádi stylizovali do role božských spasitelských vyslanců pro záchranu podřízených lidí. Naše kniha však zcela záměrně porušuje všechna pravidla seriózní historie, aby zdůraznila spíše duchovní pozadí dějin, než přesný popis událostí. A tak zde Nabuchodonosor vystupuje jako král Asýrie, ačkoliv byl králem babylonským; vyžaduje pro sebe božskou úctu, což je jev až helenistických vládců v této oblasti; údajný médský král Arfaxad je z exaktních dějin zcela neznámý; mnohá místopisná jména jsou pravděpodobně úplně smyšlená, mezi nimi i hlavní místo děje – Betulie. Nejedná se však o neznalost historie, či naprosté smyšlenky, ale záměrem knihy je patrně především zdůraznit obraznou, symbolickou hodnotu děje. Tak je Nabuchodonosor představitelem protibožských sil, které si ve své pýše osobují nahradit svojí krutovládou samotného Hospodina, jeho pravá ruka v tomto záměru - mocný generál Holofernes – je představitelem nemravného, poživačného a krutého pohanství. Naopak Betulie – město, které je patrně smyšlené – svým jménem hlásá dvojí význam: „dům Boží“, nebo též může být vyloženo jako „panenské“ město, ve smyslu „netknuté znečišťující pohanskou modloslužbou“. Hlavní postava vyprávění Judit nosí jméno, které můžeme přeložit „Židovka“, tedy pravá Židovka, jež svůj život prožívá v hluboké bázni před Hospodinem a jedná za všech okolností ušlechtile a vysoce mravně.

 

Dvojice protikladů

 

Již tedy víme, že vyprávění knihy Judit nás chce především nábožensky poučit, nikoli historicky vzdělávat. K tomuto duchovnímu poučení slouží koncepce příběhu ve dvou protikladech, které na jedné straně charakterizují pohanství a modloslužbu, na straně druhé pravou víru v živého Boha. Pohanství je zastoupeno Nabuchodonosorem a Holofernem, pravá víra živým Hospodinem a příkladnou Juditou.

 

Nabuchodonosor a Hospodin

 

Nabuchodonosor je charakterizován jako pyšný despota, který vyžaduje přísnou poslušnost nejen svého lidu, ale i všech okolních národů. Kdo se mu postaví na odpor, je bez milosti zahuben. Ve své nabubřelosti jde až tak daleko, že se prohlašuje za boha, jemuž musí všichni násilně podrobení poddaní prokazovat posvátnou úctu. Kdokoli se vzepře, je ihned krutě a bezohledně odstraněn. „Takto mluví velký král, pán vší země: … Z těch, kdo se nepoddají, ať tvé oko neušetří ani jednoho. … vydej je vraždění a plenění. Jejich ranění naplní rokle a potoky i řeky přetečou, jak budou naplněné jejich mrtvolami.“ Takto vydává král rozkazy svému generálovi, který má ztrestat nedostatečnou úctu a poslušnost okolních národů. Generál Holofernes pak plní druhou, náboženskou část poslání. Většina národů a měst se mu ze strachu vzdávají bez boje, on však přesto ničí jejich chrámy a nařizuje jednotný náboženský kult uctívání božského krále Nabuchodonosora: „On však poplenil jejich svatyně a pokácel jejich posvátné stromy, aby vyhladil všechny domorodé bohy, a tak přiměl národy, aby uctívali jen Nabuchodonosora, a všechny jazyky a všechna plemena přinutil, aby ho vzývaly jako boha.“ Pohanství a modloslužba je zde vylíčeno jako největší hřích a zlo, které vede k násilnostem, nespravedlnosti, zneužívání moci, bezmezné lidské pýše a sobectví, které za sebou zanechává jen pustinu, krev, pláč a nezměrné utrpení lidu.

 

Na druhé straně stojí Hospodin, pravý a všemohoucí Bůh, který svůj lid vede ke svobodě a samostatnosti, který pozorně naslouchá svým dětem, ujímá se slabých, ohrožených a vystrašených, posiluje a povzbuzuje je, nedělá však jako dobrý vychovávající Otec vše za ně, ale jen je vede ke správným rozhodnutím a povzbuzuje k samostatné iniciativě. To vyplývá především z pozdějšího jednání Judity, zpočátku je pouze řečeno: „Pán pozorně vyslechl jejich hlas a popatřil na jejich úzkost.“ Bůh tedy nejedná prostřednictvím rozkazů, které se musejí slepě vyplnit, ale naopak vede k tomu, aby se člověk sám dával do dobrého díla, při němž mu však Bůh podstatně pomáhá, povzbuzuje, radí. Staré lidové pořekadlo „Člověče přičiň se a Pán Bůh ti pomůže“ se krásně hodí do této vůdčí myšlenky našeho vyprávění.

 

Holofernes a Judit

 

Duchovní boj Hospodina s Nabuchodonosorem, který je spíše směřován do nadpřirozeného světa, má svou ozvěnu ve světě pozemském, světě lidí. Zde zastupuje pohanské praktiky Holofernes a pravou, osvobozující víru v živého Boha Judita. Jaký je Holofernes? Bezohledný a krutý násilník: vraždí a ničí životy lidí i přírodu. Despotický velitel, který zakazuje jakoukoli samostatnost a kritiku svých podřízených: když je zabit, nikdo v jeho vojsku náhle neví, co by měl dělat, nastává zmatek a překotný útěk i před mnohem slabším nepřítelem. Bezostyšný nemrava: když se v táboře objevuje jako fingovaný uprchlík krásná Judit, ihned pojme úmysl, že ji musí zneužít k ukojení svého chtíče, následně se zpije až do němoty. „Byla by to pro nás ostuda, kdybychom takovou ženu nechali odejít a nic s ní ani neměli. Nepodaří-li se nám ji k tomu přimět, pěkně se nám vysmějí. … Holofernes propadl jejímu kouzlu a tak pil tolik vína, kolik nevypil ještě nikdy v životě … zhroutil se na loži zmožen vínem.“ Naopak Judit je věrná, ukázněná a cudná: jako velice mladá ovdoví a přesto nemyslí hned na další vdávání: „Když ovdověla, prožila Judit tři roky a čtyři měsíce ve svém domě. … Kolem beder nosila pytlovinu, odívala se do smutečních šatů a postila se po všechny dny svého vdovství s výjimkou dnů před sobotou, sobot a také svátků a slavností Izraelova domu.“ K velikému zděděnému bohatství se chová svobodně, střídmě a zodpovědně: „Její manžel Manases jí zanechal zlato, stříbro, služebníky, služky, stáda a pole a ona bydlela uprostřed všeho toho jmění, aniž jí kdokoli mohl něco vytknout, neboť se velice bála Boha.“ Má živou a oddanou víru v Boží prozřetelnost, která jí dává odvahu, důvěru a naději. Když se předáci města rozhodnou, že pokud obleženému městu Hospodin do pěti dnů zázračně nepomůže, otevřou dobrovolně brány města nepříteli a tak zachrání alespoň své holé životy, ostře jim vytýká jejich malou víru a pokoru před Bohem: „Nemá-li Bůh v úmyslu zachránit nás, než vyprší ona lhůta pěti dnů, může nás ochránit v takové době, jaká se mu zlíbí, stejně jako nás před tváří našich nepřátel může zničit. Vy si však na záměrech Pána, našeho Boha, nevyžadujte žádné záruky. Neboť Boha nelze jako člověka přitisknout ke zdi, on se neupomíná jako lidský syn. Spíše k němu volejte o pomoc v trpělivém očekávání záchrany od něho. Bude-li mu to milé, on náš hlas vyslyší. … Pro všechno to raději děkujme Pánu, našemu Bohu, který nás zkouší tak, jako naše otce.“ Následně se Judit rozhoduje, že se sama ujme iniciativy, ne však svévolně, ale po dlouhé modlitbě spojené s postem. Vydává se do nepřátelského tábora, kde se jako zdánlivě slabá, ale vnitřně silná ženautkává lstí s mocným generálem, kterého podobně jako David Goliáše zahubí a tím zajistí záchranu nejen svého města, ale celého Božího lidu.