Ezdráš

Category: Sample Data-Articles
Published on Wednesday, 01 April 2015 14:45
Written by Super User
Hits: 2125

EZDRÁŠ – přísný obnovitel čistoty Božího lidu


Knihy Ezdráš a Nehemiáš, které patrně pocházejí z konce 4. Stol. Př. Kr., vyprávějí o dějinách Božího lidu, který se ve zdecimovaném počtu navrátil v několika vlnách (první vlna navrátilců r. 538 př.Kr.) do Jeruzaléma a Zaslíbené země po 40-70 letech babylonského vyhnanství. Je to období, kdy na Předním východě vládne mocná a rozlehlá Perská říše, která svou velkorysou náboženskou a do značné míry i politickou tolerancí umožňuje podmaněným národům zachovat si a nadále rozvíjet svou vnitřní identitu. Pro potomky lidu Judského království, které bylo r. 587 př. Kr. vyvráceno babylonským králem Nabukadnezarem, to je období vnitřní konsolidace, duchovní a mravní obrody, stavby jeruzalémských hradeb a chrámu. Vedle prorockých autorit Agea a Zachariáše, o nichž jsme spolu s knězem Jošuou a politickou autoritou Zorubábelem mluvili v souvislosti prorockého poslání Agea a Zachariáše, působí v náboženském a společenském životě malého národa navrátilců v Jeruzalémě kněz Ezdráš a místodržící Nehemiáš. Poměrně široké pravomoci pro náboženské i politické zformování svého národa, které Ezdráš s Nehemiášem dostávají pro působení v Jeruzalémě, se dobře kryje s historickými informacemi o perských králích a jejich tolerantní politice vůči podrobeným národům.


Dějinné pozadí


Jen pro krátké shrnutí dějin Perské říše, které jsou zmiňovány v Bibli: Roku 539 získal bez boje král Kýros (555-530 př.Kr.) Babylón a s ním celou Mezopotámskou říši (tedy i Syrii a Palestinu). Vydal toleranční edikty, které umožňovaly národům pod jeho vládou návrat do jejich domoviny, vystavění svých národních svatyň, obnovení národního, náboženského a kulturního života. Tedy i Židé byli propuštěni, aby se mohli vrátit domů a znovu si postavit Hospodinův chrám a vystavět též pobořený Jeruzalém. Kýrův nástupce a syn Kambyses (530-522 př.Kr.) rozšiřuje obrovské území říše (od Malé Asie – až k hranicím Indie) též o starověký Egypt. Další veliký perský král Dareios I. (521-486 př.Kr.) upevňuje organizaci a správu říše, zajišťuje její hranice, nechává razit pro celé území mince (tzv. „dareiky“). Jeho systematické a důmyslné spravování i velice odlehlých a kulturně cizích území, dává jakýsi nadčasový vzor nejen pro následující perské panovníky, ale pravděpodobně i pozdější mocná říše Římská si z jeho organizace naprosto nesourodých národů bere patrně svůj příklad. Dareios je pro Bibli významný především tím, že v jeho době se v Jeruzalémě znovu vybuduje chrám (520-515 př. Kr.). Král Xerxes (486-465), který následuje svého otce jako „Král králů“, je v obecné historii znám především jako neúspěšný dobyvatel antického Řecka. Z Bible ho známe jako „Asuera“ či „Achašveroše“, krále, který si bere za hlavní manželku židovku Ester (kniha Ester). Po něm zasedá na perský trůn král Artaxerxes (465-423 př.Kr.), jehož dlouhá vláda je dobou, kdy se začíná duchovně i národně konsolidovat Židovský národ, do určité míry až do té podoby, jak jej známe dnes. Kromě proroků Agea a Zachariáše, hráli při tomto procesu rozhodující roli dvě výrazné osobnosti: Ezdráš a Nehemiáš. Ezdráš - kněz ze starobylého velekněžského rodu, vynikající znalec a učitel Zákona Mojžíšova; a Nehemiáš - nejvyšší číšník perského krále (prestižní postavení hlavního králova rádce) a potažmo organizátor znovuobnovemí jeruzalémských hradeb a zabezpečení nejen města, ale i jeho okolí. Věnujme se nyní knězi Ezdrášovi.


Boj o čistotu národa


Dnešního čtenáře to jistě jaksi zarazí a patrně v něm vzbudí zdání boje o „rasovou čistotu“, jak ji nechvalně známe z nedávných dějin Evropy. Nicméně přes určité vzájemné podobnosti se zde přeci jen jedná o jiný proces, nežli o vyzdvižení jedné „nadrasy“ nad ostatní národy. Národnostní očista, provedená až drasticky knězem Ezdrášem, je především náboženský proces, který chce zachovat a prohloubit Boží lid jako jednotné společenství náležející jen a jen Hospodinu. V tomto smyslu musíme číst následující vzpomínku biblického vyprávění: Izraelský lid, kněží a levité se vůbec nerozešli s národy zemí, jež jsou pohrouženy do svých ohavností - …, ale brali si z jejich dcer pro sebe a své syny manželky: svaté plemeno se smísilo s národy země; … Při té zprávě jsem si roztrhl (Ezdráš) oděv a plášť, rval jsem si vlasy a vousy a sklíčeně jsem se posadil. … vztáhl jsem ruce k Hospodinu, svému Bohu, a řekl jsem: „Můj Bože, stydím se a hanbím pozvednout k tobě svou tvář, můj Bože. Neboť naše nepravosti se rozmnožily, až nám přerostly přes hlavu, a naše provinění se navršila až k nebi.“ … Tu kněz Ezdráš vstal a prohlásil jim: „Dopustili jste se nevěrnosti, když jste pojali za manželky cizí ženy. … Nyní však vzdejte dík Hospodinu, Bohu svých otců, a vyplňte jeho vůli tím, že se odloučíte od národů země a od cizích žen.“ Následuje hromadné odloučení mužů od svých manželek a otců od svých dětí. I dnes si může člověk těžko představit něco podobného, v tehdejší době snad ještě méně. Musíme uvážit, že k tomu lidé nebyli násilně nuceni, ale pouze naléhavě vyzváni v zájmu uchování čisté náboženské víry. Že se patrně mnozí k tomuto radikálnímu hnutí nepřidali, se můžeme s oprávněním domnívat (Bible jmenuje jen málo mužů, kteří to učinili). Za celým dnes již málo pochopitelným procesem však stojí významná myšlenka: Izraelští věřící se vždy cítili ve své náboženském vztahu k Hospodinu úzce spjati se svým národem, se svou zemí, s mesiášským městem Jeruzalémem a jeho  chrámem. Narušit jakoukoli skutečnost jejich náboženského přesvědčení, zároveň znamenalo oslabit jeden z pilířů vztahu k Bohu. Kdo byl ochoten směšovat se s jinými (pohanskými) národy, ten dával jasně najevo, že víra v Hospodina je pro něj vedlejší, nedůležitá. Tím se však proviňoval proti nejdůležitějšímu 1. přikázání Mojžíšova Zákona. Poselství pro dnešní dobu? Snad v této otázce, kterou čtenáři předkládá kniha Ezdrášova: Jakou hodnotu pro mě představuje vztah k Bohu? Je opravdu v mém žebříčku hodnot na prvním místě? Nebo spíš někde na okraji jako např. určitá „nedělní kultura“?


Vyučování Božímu Zákonu a společná radostná liturgie


Druhý pohled na Ezdrášovu osobnost nám poskytuje až následující kniha Nehemiášova. Jedná se o náboženské sváteční shromáždění lidu, které přímo srší slavnostností a radostností: Ezdráš otevřel knihu před očima všeho lidu – stál totiž výše, než všechen lid – a když ji otevřel, všechen lid povstal. Tu Ezdráš velebil Hospodina, velikého Boha; všechen lid se zdviženýma rukama odpověděl: „Amen! Amen!“ Pak se sklonili a tváří k zemi se před Hospodinem klaněli. A Ezdráš předčítal z knihy Božího Zákona, překládal a vykládal: takto rozuměli tomu, co se četlo. Tu řekl znalec Zákona Ezdráš všemu lidu: „Tento den je svatý Hospodinu, vašemu Bohu! Nebuďte smutní, neplačte!“ Všechen lid totiž, když slyšel slova Zákona, plakal. Dále jim řekl: „Jděte, jezte tučné maso, pijte sladké nápoje a přineste podíl tomu, kdo nemá nic připraveno. Neboť toto je den svatý našemu Pánu! Nijak se nermuťte: Hospodinova radost je vaší tvrzí!“ Ne náhodou jsou tato slova též čtena při nedělních bohoslužbách. Jakoby předjímala již i křesťanské slavení liturgie mše svaté. Čtení z Písma, výklad, modlitby k Bohu, slavnostní vzájemná hostina lásky. Ezdráš čerpá ze své hluboké a rozsáhlé znalosti Zákona, ale nepoužívá své znalosti mechanicky, nýbrž velice příhodně je aktualizuje a jimi nejen poučuje, ale především povzbuzuje. Národ – Boží lid, který se patrně v tehdejší době cítil malý, bezvýznamný, slabý a ze všech stran ohrožený, je zde povzbuzován k radosti pramenící z důvěry v Hospodina. On je přeci stvořitelem celého světa i všech zdánlivě mocnějších a vlivnějších národů, on je aktivním vládcem všech lidských společenství, v jeho blízkosti a ochraně může člověk i celý Boží lid zažívat otcovskou pečující a starostlivou lásku, která naplňuje lidská srdce i celé shromáždění radostným a slavnostním veselím. Krásný vzor i pro naše nedělní liturgické slavení.