Daniel

Category: Sample Data-Articles
Published on Wednesday, 01 April 2015 16:26
Written by Super User
Hits: 2068

DANIEL – prorok Boží útěchy a posily pro pronásledované

Historické pozadí knihy

 

Biblická zvěst proroka Daniela zaznívá do doby plné útlaku, utrpení a bezvýchodné národní situace. Ačkoli navozuje dojem, že je psána v době babylonských panovníků 6. stol. před Kristem, vznikala pravděpodobně v době rozsáhlého a krutého pronásledování židovských věřících za Antiocha Epifana IV., tedy krátce před polovinou 2. stol. před Kristem. Tehdy helenistický panovník, usilující o nejen politické, ale též kulturní a náboženské sjednocení své nesourodé asijské říše, podniká přísná opatření v zájmu náboženské jednoty podmaněných národů. Židovský národ se tak stává hlavním ohniskem odporu a zároveň místem krutého donucování k opouštění posvátných tradic a praxe svého náboženství. Ve falešném osvícenství panovníka není místa pro toleranci nepochopitelných a z jeho pohledu zaostalých zvyků tohoto výrazně teokratického lidu. Obřízka, přísné předpisy o čistotě jídla, nekompromisní zachovávání posvátnosti a klidu soboty,  lpění na výlučnosti a nesrovnatelnosti svého Boha s jinými božstvy tehdejšího kulturního světa, to vše se samozřejmě stávalo ohniskem problémů, napětí a nepřízůsobivosti uprostřed asijské helenistické říše. Panovník proto přikročil k násilným donucovacím opatřením. Nechal po celém palestinském prostoru rozeslat úředníky, kteří měli za úkol zlomit zatvrzelý odpor vůči sjednocovacím  náboženským trendům a vynutit na židovském obyvatelstvu souhlas s náboženskými kompromisy v zájmu míru a jednoty v celém království. A tak byla zakázána pod trestem smrti obřízka, lidé byli veřejně nuceni jíst vepřové maso, obětovat modlám, zlořečit Hospodinu. Donucovacím prostředkem pro zlomení náboženské zatvrzelosti bylo přemlouvání, vyhrožování, mučení a nakonec pro ty nejodolnější, výstražná bolestná smrt. Celá situace se pro věrné a vytrvalé zastánce čisté víry a poslušnosti vůči Hospodinu jen ztěžovala četnými zrádci z vlastních řad, kteří pro zachování svého postavení, pohodlí a nakonec svého života, zapřeli svou víru, či poslušnost vůči Hospodinovým přikázáním. Rozkol a nejednota ve vlastních řadách byla po mnohých stránkách bolestnější a beznadějnější, než samotný bezohledný nátlak ze strany nepřátel. Zdálo se, že i samotný Hospodin nečinně přihlíží zoufalé bezmoci svých věrných.

Význam apokalyptické literatury

A právě do této situace promlouvá kniha proroka Daniela. Má přinést útěchu, povzbuzení, posilu, otevřít nové obzory naděje do bezvýchodné budoucnosti. V této těžké době se stává hlavním stylem náboženské povzbudivé literatury apokalypsa.

Apokalyptická náboženská literatura má svá pevná pravidla, která je dobře znát, aby se čtenář vyhnul hrubému nepochopení těchto spisů. Téměř každý apokalyptický spis chce vzbudit mínění, že je psán v době dávno minulé, a jeho autorem že je jedna z významných postav minulosti, o kterých obyčejně nevíme téměř nic, nebo jejichž zvláštní závěr života svědčí o tajemnosti jejich nadpřirozeného poznání. Oblíbenými apokalyptickými autory se tak stali: Adam, Henoch, Abrahám, Eliáš. Ve spisech samotných je pak zdůrazněno jejich ezoterní poznání, které mají z první ruky prostřednictvím nadpřirozeného Božího zjevení. Pravdy, které jsou jim zjevovány, jsou převážně zaměřeny na náboženský výklad vzdálené těžké budoucnosti, která se stane pro věřící prubířským kamenem jejich věrnosti a vytrvalosti. Tíživá, často téměř bezvýchodná přítomná situace je pak líčena jako poslední zoufalý pokus Božích nepřátel zvrátit soupeření dobra a zla v dějinách na stranu vítězství zlých mocností. V tomto vrcholném a rozhodujícím duchovním boji je samozřejmě zapojena především lidská společnost jako kolbiště, kde se onen boj ve svém výsledku rozhoduje. Právě lidé a především jejich společenské autority se stávají více či méně vědomými služebníky duchovního zla či dobra.  Vzájemný boj je nelítostný, je veden s veškerou prudkostí, bezohledným násilím, krajní krutostí. Pro názorné osvětlení smyslu tohoto rozhodujícího boje mezi dobrem a zlem se užívá výrazných obrazů, symbolů a náznaků. A tak se stává apokalyptická literatura místem bohaté symboliky různých alegorií, obrazů, čísel, barev, postav. Tato symbolika a obraznost je pro dnešního čtenáře často těžko rozluštitelná, neboť již nezná všeobecné symbolické myšlení a chápání tehdejšího čtenářstva. Proto je tak důležité číst apokalyptickou literaturu společně s důkladným výkladovým aparátem, a to, pokud možno z více pramenů, neboť i výklad bývá často jednostranně tendenční. Nicméně číst apokalypsu doslovně s moderním významem uváděných narážek, symbolů a obrazů, znamená naprosto se minout výpovědí sdělení. A tak se často stává, že na místo útěchy, povzbuzení a posily, mají v nemístných výkladech apokalypsy spíše úlohu hrozby, která již beznadějně se svou všezničující silou čeká za dveřmi blízké budoucnosti. Častá moderní náboženská proroctví o blízkém hrůzném, tragickém a zoufalém zániku celého lidstva a světa, jsou živena právě touto literaturou. Je však třeba mít vždy na paměti, že apokalypsy nebyly psány jako hrozby budoucí zkázy, ale naopak jako povzbuzení a posila pro těžce zkoušené věřící té které doby náboženského pronásledování.

Kniha proroka Daniela je do značné míry i inspirací pro novozákonní Apokalypsu sv. Jana a tak je velice důležité správně chápat její obraznou a symbolickou řeč.

 

 

 

 

Prorok DANIEL – moudrý vykladač snů

 

 

 

Podobně jako Josef Egyptský je též Daniel velikým vykladačem snů. Působí však samozřejmě ve zcela jiné době a prostředí, i když jeho situace se v lecčem shoduje s tou Josefovou. Oba jsou totiž nedobrovoně na královském dvoře nepřítele, oba jsou častěji silně ohroženi kvůli své věrnosti víře v Hospodina. Daniel zcela výlučně vykládá prorocké sny panovníků, či sny vlastní s rozhodujícím politickým dosahem. Kromě snů je Daniel též výjimečně obdarovaným vykladačem vidění. Krátce se nyní zaměřme na dva sny babylonského panovníka, jež měly prorocký charakter a zlomový vliv na celé království.

 

Nabukadnesarův sen o obrovské soše

 

Král ve snu prožívá vidění o veliké soše, která má jednotlivé části těla z různých materiálů: hlavu zlatou, ramena a paže stříbrné, břicho a boky měděné, stehna železná a nohy částečně železné, částečně hliněné. Vzezření sochy je strašlivé, nahání hrůzu. Vtom se z blízké skály odlomí neveliký kámen, který narazí na nestabilní nohy sochy a celý kolos se zhroutí, zbude jen hromada trosek, která se zanedlouho zcela rozplyne. Naopak z ničícího kamene vyroste mohutná skála, která naplní celou zemi. Sen je tak působivý a živý, že král je přesvědčen o jeho hlubším prorockém významu. Nicméně mohutnost obrazů zcela otřese duševním světem krále, že propadne zmatku, tísni a úzkostem. Situaci řeší hrubým násilím: Pokud nebudou královští mudrci schopni nejen vyložit, ale i bez nápovědy reprodukovat králův sen, budou krutě zahubeni s celou rodinou a jejich obydlí budou zničena a stanou se veřejným hnojištěm. Nesplnitelnost králova požadavku objasnit sen, který jim není vyprávěn, je předem odsuzuje ke krutému údělu. Když jsou již likvidováni, je ohrožen i Daniel a jeho druhové, kteří se o celé záležitosti dozvídají později. Daniel se úpěnlivě modlí o zjevení snu Hospodinem a tím též o záchranu života svého a svých přátel. Hospodin na jeho modlitbu odpovídá nejen zjevením celého králova snu, ale též důsledným výkladem. Obojí Daniel před králem vyjeví a jsou zachráněni mnozí nevinní před krutou smrtí. Jednotlivé části sochy jsou střídající se říše starověkého Předního Orientu, přičemž zlatou hlavou je Babylónie a nestabilní nohy charakterizují makedonskou říši, která se po smrti Alexandra zmítala ve velikých zmatcích a bojích o následnictví trůnu. Ulomený kámen, který celou sochu zničí a nahradí mohutnou trvanlivou skálou, je symbol Mesiáše poslaného Hospodinem, který ovládne celou zemi a nahradí veškeré předcházející říše, po nichž zbude jen matná vzpomínka. Vidění  ve snu tak míří k jednoznačné myšlence zdůraznění pomíjivosti vší lidské slávy a bohatství a naopak k trvalosti a vítězství zdánlivě bezvýznamné Boží přítomnosti ve světě a v dějinách. Nabukadnesar, jenž celé vidění prožil ve snu, je zde zástupcem této lidské slávy a bohatství, jež je bez Boha nesmírně křehké a pomíjivé, naopak Boží služebník Daniel je zde vzorem člověka, jenž zcela spoléhá jen na Hospodina s neotřesitelnou důvěrou, že i v krajním ohrožení má Bůh vše pevně ve svých všemohoucích a dobrotivých rukách. Král se zmítá ve zmatku, úzkostech a hrůze, ačkoli se považuje za nejmocnějšího člověka světa, Daniel naopak v ohrožení svého života zůstává klidný, rozvážný a plný důvěry ve svého zachraňujícího Boha.

 

Sen o skáceném stromu

 

Druhý Nabukadnesarův sen je podobného ražení. Král ve snu vidí mohutný strom, který poskytuje útočiště mnohým živočichům. Stále se rozrůstá a téměř svou velikostí dosahuje do samého nebe. Tehdy sestupuje z nebeského světa posel, který nařizuje strom porazit, ale ponechat pařez, v němž přetrvá zárodek života celého stromu. Sedm let zůstane strom pouhým pařezem, jehož „srdce“ bude proměněno od srdce lidského v srdce zvířecí. Opět jedině Daniel je schopen na základě Boží pomoci sen vyložit. Mohutným stromem je král, který ve své pýše míří až do uchvácení nebeské slávy. Jeho pýcha bude brzy potrestána sedmi lety pominutí smyslů, při čemž bude žít v otevřené přírodě jako zvíře a zcela ztratí lidský rozum a schopnost se svobodně rozhodovat. Symbolika snu je opět nabíledni: Králova pýcha předchází jeho pokořující pád a jeho touha po bohorovné moci se promění v naprostou bezmoc nerozumného zvířete. Celý příběh patrně čerpá z pomlouvačných legend o posledním babylónském králi Nabonidovi, který asi na sedm let odešel z Babylónu do Arábie, aby se zde věnoval své náboženské víře v měsíčního boha Sína a zároveň aby získal spojence proti svým nepřátelům Médům. Babylónští kněží Mardukovi to samozřejmě nelibě nesli a svého krále označili za neschopného a bláznivého rouhače. V biblickém přeznačení nabývá celý příběh nového významu a apeluje na lidskou pokoru a poslušnost před Bohem.

 

Co je společným jmenovatelem obou snů, chceme-li je chápat jako poučné pro všechny lidi? Samozřejmě na prvním místě tyto sny zvěstují nestálost a pomíjivost lidské slávy a bohatství a zároveň ilustrují prastaré pořekadlo: „Pýcha předchází pád“. Ale mohou pro nás být i psychologickým poučením. Každý sen, který hlouběji ovlivní náš cit a náladu, potřebuje svůj výklad a pochopení. Bez toho může v hloubkách naší duše zůstávat zmatek a temnota. A právě pro výklad významných snů potřebuje člověk moudrost a pokoru tváří v tvář ne vždy příjemnému sebepoznání. A pravdivé sebepoznání významným způsobem přibližuje k Bohu.

 

 

 

DANIEL – apokalyptický vizionář

 

 

Druhá část knihy proroka Daniela je věnována jeho vizím duchovního pozadí dějinných událostí a jejich vyvrcholení do konečné eschatologie (poslední věci tohoto světa). Mnohé se, podobně jako u Ezechielových vizí, kryje s novozákonním poselstvím knihy Zjevení. Působivé obrazy ze světa zvířat, bohatá symbolika, důležitost určitých čísel, jež mají též symbolickou hodnotu. Zastavme se krátce u tří apokalyptických vizí, jež jsou nejvýraznější.

 

Čtyři zvířata a Syn člověka

 

Danielovi se v nočním vidění vynořují postavy okřídleného lva, medvěda, čtyřhlavého levharta se čtyřmi křídly, hrůzu nahánějící desetirohé zvíře se železnými zuby. Všechna zvířata jsou spolu s nespočetnými zástupy lidí shromážděny k soudu, k jehož předsednictví přichází „Syn člověka“, jemuž je předána svrchovaná soudcovská moc od „Věkovitého“, tedy samotného Boha. Je vynášen spravedlivý soud nad zvířaty i nad zástupy lidu. Čtyři zvířata patrně zastupují starověké říše, v jejichž vlivu se nacházel Boží lid. Okřídlený lev představuje říši Babylónskou, medvěd říši Médskou, čtyřhlavý okřídlený levhart říši Perskou a blíže nepopsaná desetirohá nestvůra říši Makedonskou. Při tomto popisu hraje podstatnou roli symbolika vlastností, podoby a chování jednotlivých šelem. Tak je okřídlený lev oškubán o peří, staví se na zadní nohy, napřimuje se jako člověk a je mu dáno lidské srdce. Zaznívá zde polidštění násilnosti a bezohlednosti, které též odkazuje k příběhu o Nabukadnesarovi ze 4. kapitoly. Čtyřhlavý levhart se čtyřmi křídly výstižně zobrazuje říši Peršanů, která se rozpínala na všechny strany a zahrnula pod svou vládu bezmála celý místním lidem známý kulturní svět. Bezohledné, kruté, pyšné a zničující zkázu přinášející zvířecí monstrum zde opět pro tehdejšího věřícího Izraelitu výrazně zastupovalo říši Makedóňanů, která tvrdými a nesmlouvavými boji v krátké době obsadila dosud největší území, nicméně která se krátce po svém vzniku rozpadla na menší dílčí říše, bojující mezi sebou o převahu a o území. Mezi deseti rohy vyrůstá ještě jedenáctý, který rouhavě mluví proti Bohu. Rohy jsou zde pravděpodobně syrsko-makedonští králové, jedenáctý rouhající se roh je Antioch IV. Epifanes. Tento panovník r. 167 př. Kr. vydrancoval jeruzalémský chrám a následně jej znesvětil umístěním obrazu Dia Olymského na obětní oltář. Potom krutě a krvavě pronásledoval ty, kteří se nechtěli podvolit novému náboženskému kultu (knihy Makabejské). Šelmy vystupují z moře – sídla zla a smrti – a končí před soudem Syna člověka, který je zbavuje jejich pyšné moci, lesku a nespravedlivého bohatství, poslední šelmu pak zbavuje i života. Tajemná postava Syna člověka, do jehož rukou svěřuje Hospodin soud nad světem a následně veškerou vládu a moc, byla křesťany pochpena ve světle postavy Ježíše Krista, který jako vzkříšený Pán jednou přijde soudit celý svět a ujmout se neomezené vlády nad celým obnoveným stvořením.

 

Beran a kozel

 

Další výmluvná vize popisuje prostřednictvím jiných dvou zvířat útok Makedóňanů pod vedením Alexandra Velikého na Perskou říši. Říše Peršanů je symbolizována beranem, trkajícím na všechny strany, jehož moc a síla se velice rozmoha. Jeho neomezené počínání je charakterizováno slovy: „Dělal, co se mu zlíbilo“. Beranova moc v rámci svého obrovského rajónu je však náhle ohrožena a následně rozdrcena jiným zvířetem, které přichází na scénu – jednorohým kozlem. Ten jediným masívním útokem zlomí beranovy rohy a následně jej doslova zadupá do země. Prudké, neočekávaně rychlé a nesmírně expanzívní východní tažení Alexandra Makedónského nemohlo být v rámci zvířecí symboliky vyjádřeno výstižněji. Nicméně onen smrtonosný veliký roh se nakonec též ulomí a na jeho místo nastoupí čtyři nové rohy. Alexandr však zanedlouho po vítězném tažení umírá a jeho obrovská říše se stane kolbištěm jeho moci- a ziskuchtivých generálů, kteří si celou říši za neustálých vzájemných bojů rozdělí mezi sebou. Z jednoho ze čtyř rohů vyrůstá na kozlově hlavě jeden, zpočátku malý ale svou vitalitou a prohnaností stále se vzmáhající roh, který ohrozí samotnou hvězdnou oblohu s jejím „velitelem“. „Hvězdnou oblohou“, na jiném místě „nádhernou zemí“ je zde míněna země zaslíbená, daná Hospodinem Božímu lidu jako svobodná domovina. Oním ohrožujícím rohem je opět Antioch Epifanés, který se tak násilně a rouhavě stavil nejen k věřícím židům, ale potažmo i k samotnému živému Bohu – „Veliteli“ nebeského hvězdného zástupu.

 

Číselná symbolika vizí

 

„Sedmdesát týdnů let“ charakterizuje asi 490tileté (70 krát 7) období od Babylónského zajetí po dobu Ezdráše a Nehemiáše, ve které byl znovu vystavěn nejen zničený Jeruzalém, ale především Hospodinův chrám. Poslední 70. „týden let“ (posledních 7 let) je vylíčeno jako válečná hrůza, zkáza, zotročení a nelidská krutost vůči spravedlivým. Celému hroznému trápení bude velet „Pustošitel na křídlech ohyzdné modly“, tedy opět hrůzovládce Antioch IV., který pronásledoval zbožné a modlářsky znesvětil chrám.

 

Možná se zdá celý výklad jednostranně historický, nicméně bez tohoto historického pozadí se dá ztěží pochopit zvěst Danielovy knihy. Despotické a pyšné říše se v dějinách střídají, nicméně obyčejně po sobě zanechávají devastaci lidské svobody a morálky. Pro věrné a spravedlivé se pohled naděje upíná k Synu člověka, který pokojným, láskyplným a spravedlivým způsobem jednou vynese veřejný soud nad lidskými dějinami a jednotlivými lidmi zodpovědnými za mnohá bezpráví páchaných na nevinných.