Ozeáš

Category: Sample Data-Articles
Published on Wednesday, 01 April 2015 16:28
Written by Super User
Hits: 1822

OZEÁŠ – prorok spásného Božího hněvu

 

Jméno proroka vyjadřuje to, co Ozeáš celým svým poselstvím hlásá: Hospodin zachraňuje, Hospodin spasí. Pro proroka v této základní myšlence není rozpor s blížícími se tragickými událostmi pro izraelský národ. Vidí v nich neutuchající Boží věrnost svému lidu, která se nenechává odradit ani dlouhotrvajícími hříchy národa. Izrael hřeší modloslužbou, společenskou nespravedlností, mělkou a alibistickou zbožností, která se nepromítá do neustálého vnitřního zápasu o pravé poznání a milosrdenství. A tak proslulý Ozeášův citát, který používá i sám Ježíš pro pranýřování nesprávné zbožnosti, je jakýmsi ohniskem celé knihy: „Milosrdenství chci, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly“. Toto ostré napomenutí je zcela nadčasové pro každého, tedy i moderního, nábožensky založeného člověka, který se snaží o pravou zbožnost. Jen si musíme za „oběť“ a „zápaly“ dosadit jiné aktuální formy náboženských rituálů. Prorok označuje každou modlitbu, bohoslužbu, liturgii, které nejsou provázeny milosrdenstvím ke druhým lidem a hlubokým poznáváním Hospodina především prostřednictvím pokorné a vděčné poslušnosti, za nebezpečný sebeklam. Takto od životní praxe odtržená zbožnost na sebe svolává Boží hněv. A ten je pro proroka hlavním tématem pro vyložení událostí nejbližší budoucnosti. Na Izrael totiž přijdou veliké rány, především prostřednictvím krutých válečných vpádů mocnějších národů. Jedná se především o Asýrii, která nejen porazí a ovládne izraelské království, ale krutou deportací a násilným rozptýlením vymaže národ a jeho náboženství i kulturu z mapy světa. Ale ani tato zoufalá budoucnost nemá vést k naprostému zničení, ale k pokání, které je s to zachránit, i když v tomto případě ne již celý národ, ale alespoň jednotlivce. U nich nakonec Boží věrný zápas o záchranu člověka zvítězí.

Lid a jeho modloslužba

Jak vidí prorok současný stav svého národa? Hovoří o nenapravitelném zahráváním si s modloslužbou, o povrchním ritualismu, o sociální nespravedlnosti, o hledání štěstí a bezpečí všude jinde, jen ne u Hospodina. Největším problémem je však modloslužba, tedy náboženský úpadek ke zvrhlým, lidským vášním hovícím, pohanským kultům. Jedná se především opět o „baalismus“, tedy o náboženskými orgiemi vybuzovanou a oslavovanou plodnost zemědělskou i lidskou. Uctívání Baala – blízkovýchodního boha plodnosti, není záležitostí pouze doby Ozeášovy. Víceméně všichni proroci si hořce stěžují na časté zaměňování pravé věrnosti k Hospodinu za zavádějící kult plodnosti. Vidí v tom zradu na pravém vztahu k Bohu, který po člověku žádá poctivou snahu o vnitřní proměnu sobectví a pýchy v obětavou lásku a upřímnou pokoru. Naproti tomu orgiastické oslavy boha plodnosti prohlubovaly lidské sobectví a pyšnou nespravedlnost ve společnosti. Ozeáš tedy označuje jako pramen všech zlořádů v národě nesprávně pojatou náboženskou víru. Jako další veliké zlo své doby označuje povrchní obřadnost. V tomto případě se již jedná o kult a bohoslužby zaměřené k Hospodinu. Lidé se klamě spoléhají na náboženský bohoslužebný rituál, aniž by v poctivé snaze o změnu smýšlení a jednání v souladu s Božími přikázáními vyznávali věrnost Hospodinu i mimo bohoslužbu a posvátný prostor. Nebezpečí, kterým je ohrožen každý věřící. Prorok přímo vášnivě odmítá jednostrannou rituální zbožnost, která již nepřebírá zodpovědnost za svůj vztah k Bohu i ve všedním životě. Nestačí jen správně vykonat bohoslužebný rituál, aby bylo dosaženo Božího požehnání. Zůstane-li pouze u - byť sebedokonalejší - bohoslužby bez snahy o lidskou spravedlnost a milosrdenství, stává se takováto jednostranná modlitba spíše dalším proviněním proti Bohu, než pramenem Jeho přízně a milosti. Ježíš toto napomenutí naléhavě opakuje vůči hluboce zbožným své doby, kterým jejich zbožnost slouží více k osobní realizaci a vnitřní ješitnosti, než k pokorné a milosrdné vděčnosti vůči zachraňujícímu Bohu. Ozeáš navíc takovouto jednostrannou a povrchní zbožnost přirovnává k obrazům z přírody: Podobá se „jitřnímu obláčku, rose, která hned po ránu mizí, plevám, jež z mlatu odvane vítr, dýmu z komína“. Takováto mechanická a jednostranná zbožnost je nestálá, okázalá a přitom povrchní, sice dobře viditelná, ale zcela neúčinná a nepravdivá.

Hospodin zachraňuje svůj lid přísným hněvem a trestem

Národ prožívá období prosperity, blahobytu a míru. Je však polovina 8. stol. př. Kr., kdy krutá asyrská říše ohrožuje celý blízkovýchodní svět. Za několik málo let bezohledně zničí a zcela vykoření též izraelské království (722 př. Kr.). Prorok tuto tragickou událost charakterizuje jako poslední projev Božího zápasu o záchranu nevěrného národa. Zní to paradoxně, ale je v tom zároveň hluboká pravda o vztahu Boha k člověku. Podle Ozeáše Hospodin zůstává lidu věrný i tehdy, kdy jej lid veřejně uráží a ponižuje modloslužbou, povrchní zbožností a společensou nespravedlností. Jeho věrnost a láska k člověku se nyní, kdy selhaly všechny ostatní prostředky k záchraně, projeví tvrdým trestem, který však nemá být projevem spravedlivé odplaty, ale radikálním pokusem národ odvrátit od moru bezbožnosti a sociálního zla. Hospodin je zde na hony vzdálen netečnému, nehybnému božstvu, které se nechává vybudit k aktivitě jen lidským konáním. Bůh je zde Bohem hluboce osobním, žárlivě milujícím, který usilovně bojuje i za cenu nepochopení ze strany člověka, o lidskou lásku a věrnost, protože jen ty mohou člověka zachránit před zhoubným zlem hříchu a smrti.