Kazatel

Category: Sample Data-Articles
Published on Wednesday, 01 April 2015 16:58
Written by Super User
Hits: 2618

KAZATEL – DŮSLEDNĚ SE TÁZAJÍCÍ MUDRC

Označení lidského autora tohoto starozákonního spisu pojmem „kazatel“ není přesné. Originální „kohelet“ označuje spíše „toho, který svolává shromáždění“, předsedá mu a je jeho mluvčím. Celá tato krátká kniha o tomto poslání „koheleta“  svědčí ve všech svých myšlenkách. „Kohelet“ je zde nadčasovým mluvčím člověka tázajícího se po smyslu svého života, mluvčím oběma směry: promlouvá na jedné straně ke shromáždění Božího lidu a poučuje je o výsledcích svého neúprosně poctivého tázání se; na druhé straně však vyjadřuje ty nejhlubší pocity každého člověka, jehož poznání je jen omezené, a tak se stává jakýmsi modlitebním zástupcem lidského výkřiku  touhy po smyslu své existence k věčnému tajemství života, totiž k samotnému Bohu. Vydejme se společně s Kohletem na dobrodružnou cestu jeho nemilosrdného hloubání a prozkoumávání nejhlubších pramenů smyslu lidského života.

„VŠE JE POMÍJIVOST“

Slovo „pomíjivost“ – hebrejsky „hebel“ – je nejvýznamnějším pojmem celé knihy. Neoznačuje tolik dříve používaný drastičtější překlad „marnost“, tedy něco negativního, jako spíše vyjádření nejhlubší podstaty lidského života i celé pozemské skutečnosti, která je zcela nevyhnutelně poznamenána krátkodobostí, nestálostí, brzkým zánikem. Slovo „hebel“ se dá nejlépe přeložit obratem „ranní rosa, či opar“, který hned po východu slunce mizí a nezanechává po sobě v krátkém okamžiku žádné stopy. Tomuto obrazu z přírody přirovnává Kohelet nejhlubší odpověď na poctivé tázání se po smyslu života. Život je především „pomíjivý“, to je výsledek jeho hloubání, když se ptá odvěkými otázkami myslícího tvora – člověka: Odkud? Kam? Jak? Proč?. Kohelet se úmyslně vyhýbá již dříve daným odpovědím, které odhaluje často jako povrchní, neověřené fráze, jež mohou být spíše vyjádřením osobní lenosti poctivě přemýšlet, nebo nedospělého přejímání cizích, neprobádaných názorů. Vydává se sám na cestu nesmlouvavě důsledného hledání, při kterém se nevyhýbá žádnému zklamání, je-li opravdu objeveno jako odpověď na palčivou otázku „Proč?“. Po probádání veškeré lidské možné zkušenosti pozemského života, uzavírá Kohelet své hledání bolestně a poctivě nalezenou odpovědí: „Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. … „Co se dálo, bude se dít zase a co se dělalo, bude se zase dělat; pod sluncem není nic nového.“ Z těchto slov na člověka dýchne jakási nespokojená skepse, ale to by bylo nepochopení celého Koheletova vyjádření. KOhelet není hlasatelem bezvýchodnosti a marnosti lidského života, ale vede čtenáři či posluchače k poctivosti hledání odpovědí na ty nejhlubší otázky svého rozumu a svého srdce. Lidský duch se nespokojí s lacinými odpověďmi, které se jaksi děsí toho, že z pouze lidského snažení není možno dosáhnout uspokojivou odpověď na otázku „Proč žiji?“. Pokorné uznání nedostatečnosti lidského rozumu při hledání posledních příčin a smyslu života, to je výsledek Koheletova hledání, ne však bezvýchodná a zoufalá skepse ješitného filosofa, který z nemožnosti nalézt sám v sobě smysl žití, prohlašuje život za zlou iluzi, kterou je třeba i použitím násilí rozbít. Kohelet neříká na konci svého tázání „Tak a tak tomu je“, ale prohlašuje, že jedinou jistotou a tím i jediným smyslem čistě pozemského života je jeho pomíjivost, krátkost a křehkost. Smysl života v tomto Kohleletově závěru musí být člověku dán zvnějšku, člověk sám si jej nemůže nikdy dát ani jej vlastními silami najít. Tímto závěrem, který shrnuje Kohelet do pojmu „pomíjivost“, se bezděčně podobá zdánlivě skeptickému vyjádření o schopnostech lidského rozumu, které nám zanechal antický myslitel Sokrates: „Vím, že nic nevím“.

DOBRO A ZLO V KOHELETOVĚ POJETÍ

Když si pozorně pročteme Kohleletovu zvěst, vytane nám na mysli, že tento starozákonní mudrc považuje za největší zlo lež. Ta se může často jevit jako smysluplná, ale není-li osvědčena vlastní zkušeností a poctivostí tázání se, zůstává klamným a tím zavádějícím vůdcem života. Hledání pravdy, tedy neustálé poctivé tázání se na smysl a cíl života, to je tou nejhlubší životní pravdou, ne laciné, bezmyšlenkové a frázovité odpovědi, které člověka nakonec stejně neuklidní ani neutěší. Pravdivé a tím i dobré je zůstávat v nejistotě tázání se, klamné a tím i zlé je z důvodů lenosti, sobectví či pýchy, dávat si líbivé, ale nepoctivé a tím klamné odpovědi.

KOHELETOVO „UMĚNÍ ŽÍT“

Co radí člověku Kohelet, tento nemilosrdný odhalovač klamu? Především nabádá k mírnosti, pokoře a zodpovědnosti. V životě je potřeba zůstat umírněným, nic příliš nepřehánět. „Nebuď příliš spravedlivý, ani nadmíru moudrý; proč by ses měl zničit? Nebuď příliš svévolný a nebuď jako pomatenec; proč bys umíral, než vyprší tvůj čas?“ Tato slova, hlavně jejich první část, se mohou zdát podivná. Může být „příliš spravedlnosti nebo moudrosti“? Kohelet však zde nechce radit k pohodlné průměrnosti, ale napomíná k střízlivosti a skromnosti života, který stojí oběma nohama na zemi a nevznáší se v nějakých nedosažitelných a nezdravých iluzích. Pokora je druhým důležitým postojem, k němuž Kohelet po bolestném hledání dospívá. Ta se snad nejlépe zračí v mudrcově přijetí skutečnosti vlastních i životních hranic a v pokorné schopnosti radovat se a být šťastně vděčný ve chvílích všedních, malých radostí, jakými jsou prosté, ale dobré jídlo, zdraví, mládí, fyzická síla, láska blízkých lidí. „Shledal jsem, že moudrost nese více užitku než pomatenost, jako světlo dává větší užitek než tma. … avšak kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti. … A v srdci jsem usoudil, že i to je pomíjivost.“ „Není pro člověka dobré jíst a pít a při svém pachtění se aspoň pomět? Shledal jsem, že i to je z Boží ruky. Bůh totiž člověku, který je mu milý, dává moudrost a poznání i radost.“ „Lépe dvěma než jednomu, mají dobrou mzdu ze svého pachtění. Upadne-li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl. … A nit trojitá se teprv nepřetrhne!“ „Raduj se, jinochu, ze svého mládí, užívej pohody ve svém jinošství a jdi si cestami svého srdce, za vidinou svých očí. Věz však, že tě za to všechno Bůh postaví před soud.“

VŠECHNO MÁ SVŮJ ČAS

Snad nejkrásnější akord výsledku dlouhodobého, poctivého a bolestného hledání smyslu lidského života zaznívá v básnickém vyjádření Koheleta: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat, čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat,je čas plakat i čas smát se, … čas mlčet i čas mluvit, je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.“ Mudrc se pokorně sklání pod Boží tajemnou a lidským rozumem nepochopitelnou prozřetelnost, která ovládá celé stvoření. Člověk je vyzván, aby se této neprobádatelné Boží prozřetelnosti podřídil, aniž by si kladl pyšný cíl zcela pochopit její záměry a budoucnost. Životní moudrost je v pokorném přijetí nevyhnutelných situací jako Boží milosti či naopak Božího „dopuštění“, jež moudrý a zralý člověk přijímá s vděčností jako projev životní krásy, bohatství a tajemství, jež pramení z nitra samotného Stvořitele.