Micheáš

Category: Sample Data-Articles
Published on Wednesday, 01 April 2015 16:35
Written by Super User
Hits: 2791

MICHEÁŠ – prorok spásné pokory

Prorok Micheáš žil a působil ke konci 8. stol. př. Kr., v době, která byla na Středním východě zvláště bouřlivá. Severní Izraelské království po delším období hospodářské i kulturní prosperity, která však neodpovídala rozvoji náboženskému a mravnímu (prorok Ozeáš), se stává kolem r. 722 př. Kr. bezmocnou kořistí násilnické Asyrské říše. Města, společně s metropolí Samařím, jsou zničena, národ zdecimován, mnozí přeživší jsou deportováni do cizích zemí a tam rozptýleni, aby jejich národní i náboženská identita byla zcela vymazána. Jižní Judské království se ještě dvě desetiletí udrží poměrně samostatné, poté však následuje osud podobný Izraelitům ze severu s tou nadějnou výjimkou, že jejich hlavní město nakonec shodou okolností zničeno ani dobyto není, a tak se podaří národní i náboženskou identitu zachovat (rok 701 př. Kr. – prorok Izaiáš a král Chizkiáš). Do tohoto historického pozadí promlouvají jeho slova, která si činí nárok na Boží autoritu. Jsou to, jak jsme ostatně u všech proroků navyklí, slova soudu i slova spásy. Zvláštní důraz však prorok klade na lidskou pokoru. Člověk je prorokem vyzýván, aby se před svým Bohem pokorně, vděčně a poslušně skláněl, aby mu věrně sloužil a naplňoval Jeho požadavek spravedlnosti a milosrdenství vůči bližním. Do této zásadní myšlenky prorokova poselství patří především nejvýraznější zaslíbení Božímu lidu, která společenství věrných chápe jako malý hlouček, zbytek chudých a politicky bezvýznamných, kteří však svou věrností Bohu a Jeho přikázáním se stanou spásným kvasem pro celé lidstvo.

Pozůstatek lidu

„Jistotně tě celého posbírám, Jákobe, jistotně shromáždím pozůstatek Izraele, svedu jej dohromady, jak ovce do ohrady, jako stádo doprostřed pastviště, zahemží se to zas lidmi. … Hospodin v jejich čele! … V onen den, je výrok Hospodinův, se ujmu chromé, shromáždím zapuzenou, tu, s níž jsem zle naložil. Chromou budu mít za pozůstatek lidu, vypuzenou za mocný národ. … I  bude pozůstatek Jákoba uprostřed mnoha národů jako rosa od Hospodina, jako vláha na bylinu, která neskládá naději v člověka, nečeká na syny lidské. Pozůstatek Jákoba bude mezi národy jako lev mezi zvířaty divočiny, …“  Uvedené citáty se neustále vracejí k myšlence, že jen „pozůstatek“  má budoucnost, jen on bude spasen a zachráněn. Co toto proroctví vlastně znamená? Jistě v první řadě tehdejší historickou národní skutečnost. Národ je pro své nevěrnosti vůči Hospodinu trestán prostřednictvím Asýrie, která Izrael i Judsko téměř vyhladí z povrchu země. Nicméně za celou touto tristní situací se skrývá milující a odpouštějící Bůh, který nyní musí sáhnout k ostrým prostředkům, aby „lid tvrdé šíje“ výchovně zachránil.  Tato proroctví mají však také velice výraznou nadčasovou hodnotu. Člověk má pod vládou Boží prozřetelnosti jen tehdy otevřenou nadějnou budoucnost, pokud je pokorný, pravdivý, upřímný. Je-li naopak pyšný, bezohledně sobecký a ješitný, budoucnost je pro něj uzavřena, nebo je plná tragických hlubokých pádů. Staré moudré lidové pořekadlo „Pýcha předchází pád“ , které odráží dlouhodobou lidskou zkušenost, jen zhuštěně dokresluje tato prorocká slova. Často si člověk uvědomuje, jak je prospěšné a dobré, když pod tlakem tíživých událostí pravdivě zakusí svou lidskou ubohost a nedostatečnost, aby se s dětskou důvěrou odevzdal do otcovských rukou Božích. Známé evangelní výroky: „On musí růst, já však se menšit“; „Poslední budou prvními a první posledními“; „Nebudete-li jako děti, vůbec do nebeského království nevejdete“ opět podtrhují tuto starou duchovní pravdu i zkušenost.

Betlémské mesiášské proroctví

„A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je od pradávna, ode dnů věčných. … jeho velikost bude sahat až do dálav země. A on sám bude pokoj.“  Krásná slova, která navozují atmosféru vánočních událostí. Opět zde zaznívá Micheášovo vůdčí poselství: Jen pokorné a malé má šanci stát se opravdu velikým a vznešeným. Betlém, tato velikostí a vlivem bezvýznamná judská vesnička, se v Boží moudrosti stává klíčovým místem začátků spásy. Zde se ovdovělá pohanka Rút vdává za Izraelitu, přijímá novou víru a stává se pramatkou nejvýznamnějšího biblického krále; zde se narodil a vyrůstal David – původně malý pastevec ovcí, později však mocný král; zde se rodí Ježíš – naplnění veškerých Božích zaslíbení pro záchranu lidstva. Betlém, původně místo pohanského modlářského kultu božstva Lachmu (patrně božstvo plodnosti), se stává ve své pokorné malosti a bezvýznamnosti „domem chleba“ (biblický překlad jména), místem, které dává novou sílu a nový život těm, kteří k němu upínají svou naději. Betlém je místem ticha, chudoby, samoty a pokory. Jsou-li tyto skutečnosti prožívány trpělivě před Bohem, mají jedinečnou šanci, aby z nich vzešlo něco velikého a krásného.

Zvěstné jméno proroka

Dodejme už jenom, že jméno proroka v překladu znamená „Kdo jako Hospodin“. Jakoby samotné Micheášovo jméno dávalo pečeť celému proroctví. Kdo je veliký, svatý, mocný, milosrdný jako Hospodin? Každý člověk, který si alespoň trochu pravdivě uvědomuje Boží majestát a velikost, musí nutně poznávat, že sám, byť by byl mezi lidmi sebevýznamnější, je ve skutečnosti malý a bezvýznamný. Ne jako plod nějaké hrbaté pokory, nýbrž jako osvobozující a obšťastňující zkušenost, která člověka otevírá Bohu i sobě samému.