Abakuk

Category: Sample Data-Articles
Published on Wednesday, 01 April 2015 16:39
Written by Super User
Hits: 3289

ABAKUK – světlo a jistota v důvěře

Ještě jednou se vraťme k proroku Abakukovi. Minulou úvahu jsme věnovali spíše historickému pozadí jeho poselství, dnes se pozorněji začtěme do sledu jeho úvah o Bohu, o jeho působení v dějinách. Prorok, ačkoli mystik, je aktivním realistou, chce pochopit ve světle víry dění kolem sebe, přijít na kloub Božímu ovlivňování a řízení dějin a to především ve své době. Abakuk, tak jako většina proroků, povstává se svým poselstvím o Hospodinu v době kritického dějinného tlaku na svůj národ. Ačkoli to není jednoznačně jisté, pravděpodobně káže a působí v době těsně předcházející babylonské invazi do své země. Kromě tohoto za dveřmi již se blížícího nebezpečí, vnímá prorok i mnoho jiných bolestných, nespravedlivých a bezvýchodných skutečností, které znamenají těžkou zkoušku pro jeho víru v zachraňujícího, milosrdného a spravedlivého Boha. Abakuk je realista a nespokojí se s lacinými povrchními vysvětleními. Na jedné straně kolem sebe vidí mnoho zla, nespravedlnosti a lhostejnosti, na straně druhé věří v Boha, který je nejen milosrdný, spravedlivý a všemohoucí, ale který též intenzívně působí v pozemských lidských dějinách. A zde je pramen jeho palčivé nejistoty. Prorok se však nebojí ptát, je ve svém hledání poctivý: Křičím k tobě pro násilí, a ty nevysvobozuješ. Proč mi dáváš vidět klam a mam a k bídě jen tak přihlížíš? … Proč tedy snášíš pokrytce? Proč mlčíš, když svévolník pohlcuje spravedlivého? Prorokovi otázky na Hospodinovu adresu jsou až pohoršlivě odvážné a přímé. Abakuk si je však může, na rozdíl od moderních rouhavých otázek podobného typu, dovolit, neboť jeho zanícení pro Boha a jeho věc je upřímné a věrné. Nejsou to otázky, které by si alibisticky zdůvodňovaly svou vlastní lhostejnost vůči Bohu. Právě naopak, v případě proroka jsou tím nejhlubším zaujatým hledáním Hospodina a jeho spravedlnosti. Prorok tedy hledá odpověď na smysl Božího mlčení uprostřed zmatku, nelásky a bezbožnosti.

Zde se nabízí jedno řešení načrtnutého dilematu a nejistoty: Bohu patrně na lidech příliš nezáleží: Učinils lidstvo jako ryby mořské, jako havěť, nad níž nikdo nevládne? Všecky jsi je vytáhl udicí, do své sítě je polapil, pochytal je svým nevodem. Prorok nadhazuje tuto odpověď na své bolestné ptaní samozřejmě jako nesprávné řešení, nicméně nevyhýbá se poctivému prozkoumání ani této opovážlivé námitky, která se patrně zrodila nejen v jeho hlavě, ale byla jakousi tichou rezignací mnohých jiných těžce zkoušených Izraelitů. Je opravdu možné, že Hospodin takto jedná i se svými věrnými? Tak málo mu záleží na jejich dobru, je tak pasívní a nezachraňuje, ačkoli k němu mnozí lidé úpěnlivě volají? Prorok jakoby byl solidární s touto beznadějnou situací víry mnohých svých současníků, nenachází jinou logickou odpověď, která by zodpověděla otázku visící v atmosféře jeho lidu: Proč Bůh mlčí k nespravedlnosti, násilí, beznadějnému utrpení?

Abakuk však celou věc neuzavírá, jak by se nabízelo, rezignací, či dokonce odpadem od víry v zachraňujícího Hospodina. Zůstává věrně a trpělivě otevřen Bohu i ve své nejistotě. Prorok si je jistý, že Bůh nakonec odpoví: Budu stát na svém strážném místě, … a budu vyhlížet, abych viděl, co ke mně promluví a jakou odpověď dostanu na svoji stížnost. A Boží odpověď opravdu přichází, ovšem zároveň s napomenutím k trpělivosti a věrnosti: Zapiš vidění, zaznamenej je na desky, … Vidění se ukazuje k jistému času, míří k cíli a neselže; prodlévá-li, počkej na ně, neboť určitě přijde, nedá se zadržet. Hospodin zde potvrzuje oprávněnost prorokových otázek a nejistot. Nežádá po člověku, aby zavíral oči před nesouladem mezi jeho všemohoucností a dobrotou a nespravedlností a zlem ve světě. V tomto napětí mezi vírou a reálnou fyzickou skutečností musí jistě častěji stanout každý poctivě žijící člověk, který nezavírá oči před často smutnou realitou. Nejistota, nezodpovězené otázky, zdánlivé Boží mlčení, to jsou skutečnosti, které tvoří v srdci i mysli věřícího určité napětí, které však může být velice blahodárné. Může se stát podhoubím pro růst opravdu poctivé a hlavně skutečně osobní víry, která již není postavena jen na výchově či podpoře druhých, ale která stojí na jedinečné osobní zkušenosti s Bohem, zpočátku se jevícím jako mlčící a pasívní, nicméně právě v této tajemné tichosti jeho „mlčení“ může člověk proniknout hlouběji do skutečného setkání s jeho osobou, která je pro nedostatečný lidský rozum nevyčerpatelná hlubina božského tajemství. Prorok Abakuk dosvědčuje, že Bůh se s člověkem setkává často uprostřed neřešitelných nejistot a palčivého bolestného hledání.

Co je tedy odpovědí na prorokovy otázky? – Pozor na zpupného; není v něm duše přímá. Spravedlivý ze své víry bude žít. Hospodin tedy neodpovídá, jak bychom snad očekávali: „Zlí a nespravedliví budou dříve či později přece jen potrestáni a dobří odměněni a zachráněni.“ To je samozřejmě eschatologická naděje věřících, ale konkrétní pozemská zkušenost člověka často hovoří proti této tezi. Hospodin zde prorokovi odpovídá, že zpupní, tedy pyšně bezohlední a zlí, nemají v sobě přímost. To jinými slovy znamená, že nemohou dojít do cíle. Nutně musí zbloudit, minout se se smyslem svého života, skončit v temnotě. To je nutný důsledek bludné cesty člověka a to je tedy zároveň „trest“ za jeho zlobu. To ale vůbec nemusí být jasně vidět na tomto světě, neboť jediným smysluplným cílem člověka je jedině Bůh, a ten zůstává pro tuto zemi zahalen tajemstvím. Na druhé straně „spravedlivý“ bude žít z víry a vírou. Záchrana a odměna dobrého a často nespravedlivě trpícího člověka není v první řadě nějaké pozemské dobro, ale jeho záchranou a odměnou je život z víry a ve víře. Víra v Boha je zde pramenem života, jeho záchranou a odměnou. A protože víra znamená naprosté odevzdání se do rukou tajemného, ale zároveň věčného a milujícího Boha, je touto záchranou a odměnou právě a pouze On sám, který jediný může člověku darovat věčný a šťastný život. Že si tento starozákonní citát zvolil sv. Pavel jako stěžejní argument proti mechanicky chápané zbožnosti (ve smyslu „Činím dobro – budu odměněn; činím zlo – budu potrestán“), je z celého kontextu Abakukova proroctví přímo se nabízející.

Jedině Bůh, jeho láska, je opravdu záchranou a odměnou člověka, vše ostatní může, ale nemusí na něho jen upomínat a v každém případě není schopno nasytit lidskou žízeň po životě a po štěstí.

 

 

 

 

ABAKUK – neznámý prorok s bohatou a malebnou pozdější trtadicí

 

O proroku Abakukovi toho mnoho jistého nevíme. Jeho jméno se dá určitým čtením vyložit jako „obejmutý“. Pozdější rabínský výklad v tomto překladu vidí v prorokově postavě syna Šunemanky z příběhů proroka Elíši. Šunemanka, žena pocházející z pohanského prostředí, poskytovala proroku Elíšovi azyl, když se zdržoval v končinách jejího domova. Elíša se jí za její pohostinnost chtěl odvděčit a při tom mu bylo řečeno, že největším darem by pro ni byl syn, neměla totiž se svým manželem dosud děti. Prorok ji u Boha dítě vyprošuje, ale jakmile chlapec vyroste, náhle těžce onemocní a zemře. Nešťastná matka spěchá za Elíšou, zvěstovat mu smutnou novinu a zároveň ho jako mocného divotvůrce prosí o přímluvu u Hospodina. Elíša přichází do jejího domu, kde v pokojíku, který obyčejně poskytovala prorokovi k bydlení, ležel nyní její mrtvý syn. Elíša obejme jeho vychladlé tělo, zahřeje je svým dechem, modlí se o návrat života do zemřelého a je vyslyšen – chlapci je znovu darován život. Poměrně podrobně popsaný rituál životodárného objetí, dal rabínům, kteří hledali v textu i ty nejmenší souvislosti, podnět k tomu, aby proroka Abakuka ztotožnili s tímto vzkříšeným chlapcem, neboť prorokovo jméno znamená „obejmutý“. Bylo-li by tomu tak, potom bychom se nalézali někde v polovině 9. stol. př. Kr. V tom případě však silně dualistické poselství knihy (ostrá hranice mezi „spravedlivými“ a „bezbožnými“) by musela odkazovat buďto na syrského nebo asyrského nepřítele tehdejší doby. Podle proroctví se však jedná o „Kaldejce“, kteří ohrožují Boží lid. Toto označení směřuje k babylonskému nebezpečí na přelomu 7. a 6. stol. př. Kr. A tak se převážná většina historiků a biblistů domnívá, že prorok žil a působil v letech krátce po smrti zbožného reformního krále Jóšijáše v jižním Judském království, které je nyní ohrožováno stále sílící a agresivně se rozpínající Babylónskou říší.

 

O proroku Abakukovi však máme v Písmu ještě jednu velice malebnou legendu. Stojí v deuterokanonických přídavcích k Danielovi (13.kap.). Tam se vypráví, jak si prorok Daniel svou neotřesitelnou věrností svému Bohu vyslouží nenávist babylonských pohanských obyvatel. Nejdříve totiž odhalí trapný podvod pohanských kněží boha Béla a tím je odsoudí ke královu hněvu, který je nechává popravit. Potom jednoduchým způsobem sprovodí ze světa všemi zbožňovaného a obávaného místního draka. Král Babylóna uvěří v Hospodina a ctí jej svou modlitbou. To natolik popudí pohanské obyvatelstvo, že násilím žádají Danielovu smrt. Vyděšený král jim nakonec vyhoví a prorok je vhozen do jámy s hladovými lvy. Daniel stráví mezi těmito šelmami celý týden, aniž by mu byl zkřiven jediný vlásek na hlavě. Sám ale musí též, na rozdíl od nebezpečných zvířat, v těchto dnech jíst a tehdy přichází na scénu judský prorok Abakuk. Zrovna v době Danielova pobytu v jámě lvové v dalekém Babylónu, se Abakuk vydává s košem plným potravin na pole, aby pohostil zde pracující žence. Po cestě se mu ale zjeví Hospodinův anděl a vybídne jej, aby jídlo donesl do Babylóna do lví jámy hladovému Danielovi. Prorok se brání, že neví kde to je a tehdy jej anděl popadne za kštici a přenese jej k jámě, kde mezi zkrotlými lvi sedí Boží prorok Daniel. Abakuk jej tedy obdaruje posilujícím pokrmem a vrací se domů stejným způsobem, kterým přišel. Po tomto dvojím malebném zázraku zvolá nejprve Daniel: Ty sis na mě vzpomněl, Bože. Neopouštíš ty, kteří tě milují. Následně vyznává šťastný babylonský král, který se obával o prorokův život, když po 7 dnech nalezne Daniela ve lví jámě živého a zdravého: Veliký jsi Hospodine, Bože Danielův, není jiný Bůh kromě tebe.

 

A nakonec slavný výklad prorocké knihy Abakuka, který byl nalezen v proslulém Kumránu na břehu Mrtvého moře. Duchovní komunita zbožných a zároveň velice radikálních Židů, zde asi od poloviny 2. stol. př. Kr. do 71. r. po Kr. pečlivě opisovala celé biblické poselství a zároveň tvořila i svou originální duchovní literární tradici. Dodnes ne zcela konkrétně objasněný původ této sektářské komunity, částečně vysvětluje právě aktualizující komentář ke knize proroka Abakuka. Již výše zmíněnou dualitu dobra a zla v lidské společnosti vykládá jako předpovězení své vlastní duchovní cesty. Zvláště ilustrativní je zde verš, který ostatně bohatě komentuje ve svém hlásání evangelia v Novém Zákoně apoštol Pavel: Pozor na opovážlivce, není v něm duše přímá. Spravedlivý však bude žít pro svou věrnost (víru). Onen „opovážlivec“ je v kumránském výkladu jakýsi „Bezbožný kněz“, zatímco spravedlivý je „Učitel spravedlnosti“, který je hlavní zakladatelskou autoritou zdejší komunity. Jedná se pravděpodobně o hlubokou roztržku mezi dvěma liniemi tehdejší (2. stol. př. Kr.) židovské společnosti. Za Makabejského povstání proti helenistické (řecké) agresívní sjednocovací politice, se vůdci odporu poznenáhlu proměňovali v politická knížata, která se postupně zmocňovala i duchovní velekněžské role. A tak potomci vůdců makabejského povstání ve svých rukou jako vůdci židovského národa sjednocovali jak politickou, vojenskou, tak i duchovní náboženskou hlavní autoritu. Jeden člověk se tak stal zároveň knížetem národa, vrchním generálem branné moci a též velekněžským vůdcem veškerého náboženského života. To samozřejmě nebylo příjemné a přijatelné pro určitou skupinu duchovněji smýšlejících jeruzalémských kněží, do jejichž čela se postavil jimi nazývaný „Učitel spravedlnosti“ a odvedl je v demonstrativním odporu do pouště, aby zde vytvořili radikální duchovní hnutí odporu, které bylo živeno především apokalyptickou a eschatologickou atmosférou. Právě prorok Abakuk pro toto smýšlení oné odporující skupiny kněží vytvářel příhodný duchovní rámec z posvátné biblické tradice. Hovoří totiž intenzívně o triumfujícím mocném zlu, o nadcházející době velikých zmatků a krutých soudů nad zlými a nespravedlivými a o nepatrných zbytcích spravedlivých, kteří očekávají ve své bezmocnosti a trápení Boží zásah soudu a osvobození.