Satan

Category: Sample Data-Articles
Published on Monday, 30 March 2015 10:32
Written by Super User
Hits: 1054

Satan (ďábel), pokušení.

 

Jméno: Hebr. satan znamená ‚žalobce‘ (u soudu). Řecké diabolos znamená ‚rozvraceč‘, ‚odpůrce‘. Je to ale pravděpodobně druhotný výklad, původně je to jen řecké přetvoření staroperského slova daeva, což znamená obecně ‚zlý duch‘.

SZ: V původním smyslu žalobce vystupuje satan na zač. knihy Job 1,6-2,7 a Zach 3,1n. Zde je ještě zcela v područí poslušnosti Hospodinu. V Božího ‚odpůrce‘ se biblicky vyvíjí až v perské době vlivem pers. dualismu: 1Kron 21,1 (srov. 2Sam 24,1nn). V Moudr 2,24 je had z ráje ztotožněn s ďáblem. Na základě Gen 6,1nn se v raném židovství vytvořila představa o svržení špatných (neposlušných) andělů z nebe na zem, kde škodí lidem.

NZ: Označení satanas, diabolos, Beelzebub (hanlivé ‚pán much‘ z původního Beelzebul=‘pán výšin‘). Vyjímečné je ozn. Belial z 2Kor 6,15 (vliv duch. dualismu kumránské sekty: synové světla /členové sekty-spravedliví/ a synové temnoty, neboli Beliala /ostatní bezbožní, příp. málo zbožní/. Ďábel je v NZ pánem tohoto světa (hl. Janovy spisy), Boží nepřítel. Jeho porážka Bohem však není situována až do ‚poslední doby‘, ale je již přemožen Ježíšem Kristem, kdo je s ním spojen, též je vítězem nad ďáblem a ‚jeho‘ světem (Lk 10,18; Jan 12,31; Mt 12,28nn; Zjev 12,12). U Lukáše vystupuje na počátku a na konci Ježíšova veřejného vystoupení (pokušení na poušti a umučení), Ježíš jej zástupně v těchto dvou okamžicích poráží. V 2Kor 11,3 a Zjev 12,9 je s ďáblem ztotožněn had z ráje. Svádí lidi ke zlému, ztrhuje je do záhuby, zotročuje je 1Kor 7,5; 1Thes 3,5; Jan 8,44; Žid 2,14; 1Jan 3,8.10). Je příčinou a pánem hříchu (Jan 8,44; 2Kor 11,3; 1Jan 3,8; 1Thes 3,5), jsou mu podřízeni démoni (Mt 25,41; Ef 2,2; 6,12), působí nemoci a posedlost (Lk 13,16; 1Kor 5,5). Je příčinou Jidášovy zrady (Luk 22,3; Jan 6,70), bojuje proti křesťanské obci (Skut 5,3), proti apoštolskému zvěstování (1Thes 2,18).

Pokušení: Slovo peiradzo (řecky) znamená na jedné straně ‚zkoušet‘ (což má vést k osvědčení /dokime/ – Jak 1,2-4; 1Petr 1,7; Řím 5,4; 2Kor 2,9; 1Kor 11,19; Jak 1,12). Tyto zkoušky dopouští, příp. zapříčiňuje Bůh, aby dal člověku šanci svobodně osvědčit svou věrnost. Na druhé straně znamená peiradzo pokoušet, totiž ke hříchu (1Thes 3,4n; 1Petr 5,8n; Jak 1,12-15; Zjev 20,7). Pokouší nejenom ďábel, ale též vášně samotného hřešícího člověka (Řím 6,12; Gal 5,16; Jak 1,14n). Bůh nikdy člověka nepokouší (Sir 15,11n; Jak 1,12-15), též nedopoučtí, aby zkoušky přesáhly jeho síly (1Kor 10,13; 2Petr 2,9).

Biblická místa, která charakterizují oba aspekty zkoušky a pokušení jsou při pokušení Adama a Evy (Gen 3,1-19), kde člověk neobstál /zkouška se mu stala pokušením/; zkouška Abrahama (Gen 22,1-19), kde Abr. osvědčil a posílil svou spravedlnost; a kniha Job, kde zkoušený trpitel přes své zoufání a opovážlivost zachovává a dosvědčuje Bohu svou věrnost. V těchto třech vyprávěních máme hlavní prameny pokušení: žádostivost, neposlušnost, strach a utrpení.