Hřích

Category: Sample Data-Articles
Published on Monday, 30 March 2015 10:33
Written by Super User
Hits: 1412

Hřích

 

Prvotní hřích: Zpráva o hříchu Adama a Evy (Gen 3,1-7) je spíše vysvětlením podstaty hříchu nežli vystihnutí historické události (had je zde spíše zosobněním hříchu). Hřích není prvořadě porušením určitého zákona, ale spíš porušením vztahu člověka k Bohu. Ve SZ ještě není řeč o ‚dědičném hříchu‘, který se dědí z rodičů na syny a tak zasahuje celé lidstvo, tento náhled prosazuje až NZ, hl. Pavel (Řím 5,12-21). Nicméně má tento hřích za následek lavinovité rozšiřování vědomé vzpoury lidí proti Bohu (Kainova bratrovražda – Gen 4,1-16; polygamie – Gen 4,19; krutá a svévolná krevní msta Lámechova – Gen 4,23n; všeobecné rozšíření neposlušné svévole člověka – Gen 6,1-6; ‚Babylonská věž – Gen 11,1--6). Nejdříve potopa, později vyvolení Abraháma jsou hrázemi šíření hříchu.

Podstata hříchu: Hebr. chata (řec. hamartia) vyjadřuje v původním významu ‚minout, promarnit, porušit‘. Je zde hlavně vyjádřeno porušení platné normy, zákona. Jako porušení platné normy (zákona) chápaly hřích všechny kulturní národy starého orientu. Bible však prosazuje pohled na hřích především jako na porušení vztahu opětované lásky a věrnosti vůči Bohu (hl. proroci: Iz 1,15nn; Jer 7,9nn; Oz 4,1n; Am 5,21nn; Jer 2,1-13; Ez 16). Člověk je však hříchem tak hluboko zasažen, že mu hřích sám panuje, člověk nad ním nemá moc (‚kamenné srdce‘-Ez 36,26; Žl 53; Řím 7,14-23). Každý člověk bez vyjímky je hříšný, každý tedy potřebuje Boží odpuštění a spásu, přičemž je nutné pokání a obrácení (Žl 130; Mk 1,14n; Lk 13,3-5). Hřích v NZ je popisován jako ‚temnota, smrt‘ (Lk 1,79), ‚vydání moci Satana‘ (Lk 13,16; 22,31), ‚ztracení se‘ (Lk 15), u Jana hl. jako ‚nevěra‘ (Jan 16,9), vydání ďáblově vražedné a prolhané moci (Jan 8,44), lhostejnost vůči Bohu (Mt 22,11-14; Zjev 3,15n), dobrovolná a vědomá duchovní slepota (Jan 9,40n), neláska vůči svému bližnímu (1Jan 2,9; 3,10-12) sebeospravedlňování a vyvyšování (Lk 15,25-32; 18,10-14) – právě tato falešná jistota člověka uzavírá před přijetím Boží spásy a tím se stává jediným neodpustitelným hříchem (Lk 17,7-10; Mk 3,22-30). U sv. Pavla je hříchem v kořenech pýcha, která se chce vlastními silami zmocnit ospravedlnění, aniž by čl. uznal, že toto je možné dosáhnout jen nezaslouženým darem Boží milosti (Řím 1,19-21).