Krev

Krev

 

Starověké i antické představy o krvi jsou úzce spojeny s životem. Krev je nositelkou života, prolití krve je opis pro zabití, skončení tělesného života.

SZ: Podobně bible, především SZ tuto představu potvrzuje (Gn 9,5; Lv 9,18; 17,11.14; Dt 12,23; 2Sam 23,17; 1Kron 11,19; Ez 3,16-21; 33,1-9). Protože jen Bůh je Dárcem, příp. odnímatelem života, krev patří výhradně jemu, člověk nemá právo ji jíst, ani libovolně prolévat (Žl 104,29n; Gn 9,3n; 1Sam 14,31-44; Lv 3,17; 7,26n; 17,10-14; Dt 12,16.23-25; 15,23). Krev má významné místo v náboženském kultu. Krev je život a Bůh je jeho Pánem a zároveň plností života. Vše, co tedy člověk od Boha očekává, je spojeno s životem. Každé kultické (nepořádnost) i mravní (hřích) znečištění umenšuje, příp. zabíjí život člověka a může být očištěno, příp. znovunabyto jen zástupným nositelem života – obětní krví (životem od Boha). Krev je hmatatelným i symbolickým vyjádřením oběti Bohu. Jako nositel života byla odedávna považována za vhodný prostředek darů (obětí) Bohu. Samozřejmě, že Bůh nežádá lidské oběti, ale jen oběti zástupné (viz oběť). Krev je znamením uzavření smlouvy mezi Bohem a lidmi /krev je vyjádřením nejužšího pouta mezi smluvními stranami – forma pokrevního svazku/(Ex 24,3-8); usmíření člověka s Bohem /za hřích člověka je spravedlivou odplatou smrt=prolití krve, Bůh však nechce smrt člověka, žádá tedy krev zástupnou-zvířecí/(Lv 16,6.15-17); očištění /hl. od hříchů/ od kultické nečistoty (Lv 14,1nn.10nn); posvěcení /hl. při uvádění kněží do úřadu/ (Ex 29,20n).

NZ: Ježíš skončil svůj pozemský život prolitím své krve, násilnou smrtí. Sám ještě za svého života nehovoří o své budoucí smrti ve smyslu oběti na odpuštění hříchů. Po jeho zmrtvýchvstání v době rozrůstání prvotní církve se hlouběji promýšlel význam Ježíšovy smrti. Ježíš zemřel o velikonočních svátcích, při nichž hrála významnou roli krev zabitého beránka. Sám evangelista Jan zdůrazňuje souvislost mezi Ježíšovou smrtí a zabitím velikonočního beránka. Z těchto úvah se stále zřetelněji začala formovat teologie Ježíšovy výkupné oběti a prolité krve. /V NZ je i několik míst, které používají termínu krev ve významu: ‚tělo a krev‘, tedy smrtelný člověk – v kontrastu k všemohoucímu Bohu (Mt 16,17; 1Kor 15,50; Gal 1,16;…). SZní zákaz požívání krve zvířat je ustanoven na Jeruzalémském koncilu jaku nutný předpoklad pro společné stolování žido- a pohanokřesťanů (Sk 15,20.29; 21,25). V listě Židům je potvrzen význam krve obětních zvířat jako stvrzení smlouvy Boha s Izraelem (Žid 9,18nn), krev Kristova zpečeťuje smlouvu novou, jejíž podstatným znakem je odpuštění hříchů právě skrze prolitou Kristovu krev (Žid 10,29; 12,24; 13,20; Mt 26,28par; 1Kor 11,24; ‚má krev nové smlouvy‘: Mk 14,24). Kristova krev je nejvyšší cena, za níž jsme vykoupeni od hříchu a smrti (Ef 1,7; 1Petr 1,18n; Zjev 5,9; 1,5; 9,14; 13,12; 1Petr 1,2; doběla vyprané šaty v Beránkově krvi: Zjev 7,14; smíření s Bohem: Řím 3,25; všeobecný pokoj: Kol 1,20). Podobně jako krev zabité oběti umožňovala veleknězi jednou za rok přístup do velesvatyně chrámu, kde prosil o odpuštění hříchů za celý národ, tak Kristova krev nám všem umožňuje neustálý přístup do nové velesvatyně – do nebe – kde je nám stále znovu nabízeno odpuštění (Žid 10,19). Starozákonní úzké společenství Boha s národem Izrael, vyjádřené pokropením krví, jako symbolu pro nejužší (pokrevní) sounáležitost, je nahrazeno Kristovou krví, jež přijímáme a pijeme, čímž se zařazujeme do nejintimnějšího společenství s ním (1Kor 10,16; Jan 6,54-56).

 

Joomla templates by a4joomla