Mudrc

Starozákonní mudrc – snoubenec paní Moudrosti

Kniha Moudrosti je nejmladším spisem Starého Zákona. Byla sepsána kolem roku 80 před Kristem v řeckém jazyku, patrně mimo Palestinu, v egyptské Alexandrii. Svými myšlenkami se prolíná s helenistickou řeckou filosofií. Hlavní postavou je v ní mudrc, nový typ duchovní osobnosti, který hledá svůj životní ideál v nabytí moudrosti. Vzorem je mu král Šalomoun, do jehož postavy se stylizuje a pod jehož jménem sepisuje svou duchovní zkušenost. Moudrost je v této souvislosti nutným předpokladem, jež umožňuje vládnout, přebírat vysokou zodpovědnost, být příkladem pro společnost. Mudrc, který tuto výsostnou ctnost získal, je předurčen k převzetí velikých společenských úkolů, stává se zářícím příkladem pro široké okolí. Získání moudrosti, výchova v jejím duchu, však není popisováno nějakými suchými abstraktními poučkami, ale je vloženo do alegorického obrazu zasnoubení. Moudrost zde vystupuje personifikována jako krásná žena, která se nejdříve učí u nohou Hospodinova nebeského trůnu, poté sestupuje na zem do lidského světa, kde se jako snoubenka uchází o přízeň těch, kteří ji chtějí získat za svou celoživotní partnerku. S nimi pak vstupuje do snoubeneckého důvěrného vztahu, vychovává je, proniká a naplňuje. Mudrc, snoubenec paní Moudrosti, pak v jejím duchovním společenství působí na své okolí podobně, jako samotná Moudrost, stává se s její pomocí vlivným, mocným a bohatým, schopným přebírat významné společenské postavení vedoucí postavy pro ostatní. Moudrost je v tomto smyslu nutná vlastnost králů, bez ní nemůže vysoce postavený člověk správně ovlivňovat a řídit společnost. Řecký ideál „filosofa na trůnu“ se zde prolíná s židovským obrazem mudrce prodchnutého hlubokou bázní před Bohem a z toho plynoucí zbožností. Bázeň Boží a pokorná, ukázněná zbožnost, jsou nutnými předpoklady pro získání pravé moudrosti, neboť podle biblického podání moudrost není v prvé řadě jen určitá ctnost a vlastnost, ale především Boží výsostný dar, o nějž je potřeba prosit a následně za něj pokorně děkovat jako za nezaslouženě nabyté bohatství.

Zosobnění moudrosti jako krásné ženy

Jak již bylo výše řečeno, moudrost vystupuje v naší biblické knize jako osoba krásné ženy, která od věčnosti přebývá u Hospodinova nebeského trůnu, zde se učí, naslouchá Božím slovům, sdílí s ním důvěrné společenství. Nese tak v sobě vlastnosti, které se dají přisoudit samotnému Bohu. Následně od Božího trůnu sestupuje do světa lidí, kde se uchází o přízeň Božích dětí. Kdo si jí pozorně všimne a přijme ji do svého životního příbytku, s tím vytváří hluboké intimní společenství, stává se obrazně jeho celoživotní partnerkou, naplňuje jeho život potěšením, štěstím a bohatstvím. Spojuje člověka s Bohem a zároveň jej vybavuje pro zodpovědné vedoucí společenské postavení krále, učitele, vůdce. Zaposlouchejme se do nadšeného opěvování paní Moudrosti, jak nám je předkládá naše biblická kniha.

Neboť v ní je duch myslící a svatý, jedinečný a přitom mnohotvárný, duch jemný, hbitý, pronikavý, neposkvrněný, spolehlivý, neproměnný, milující dobro, činorodý, nespoutaný, dobročinný, lidumilný, pevný, bezpečný, klidný, všemohoucí, neobzírající, prostupující všechny duchy rozumné, čisté a příjemné. Nad každý pohyb je moudrost pohyblivější, svou ryzostí proniká a prostupuje všecko. Je dechem Boží moci, čirým výronem slávy Všemohoucího; proto nic poskvrněného se do ní nevloudí. Je odleskem věčného světla, nezkaleným zrcadlem Božího působení a obrazem jeho dobrotivosti. Je jediná, ale může všechno, setrvává v sobě samé, a přece vše obnovuje, v každém pokolení vchází do svatých duší a vytváří Boží přátele a proroky. Bůh totiž miluje jen toho, kdo přebývá spolu s moudrostí. Ona je nádhernější než slunce i než jakékoli postavení hvězd. Je-li porovnána se světlem dne, ukáže se, že je převyšuje. Po něm totiž nastupuje noc, kdežto žádné zlo nepřemůže moudrost. Moudrost se mocně šíří od jednoho konce světa na druhý a ušlechtile všechno spravuje.

Touha po moudrosti a její získání

Když je moudrost takto vznešeně a velkolepě nahlížena, přirozeně probouzí touhu ji získat, stát se jejím celoživotním důvěrným společníkem. Veškerá lidská touha je v tomto pohledu koncentrována na získání moudrosti, jež před člověkem září jako nejvznešenější drahokam bohatství a štěstí: Zamiloval jsem si ji a od svého mládí ji vyhledával, zatoužil jsem přivést si ji jako nevěstu a stal jsem se milovníkem její krásy. Slávu urozenosti jí dodává společenství s Bohem; sám Vládce všeho si ji zamiloval. Je zasvěcena do Božího vědění a řídí volbu jeho skutků. Je-li v životě vytouženým pokladem bohatství, v čem spočívá větší bohatství než v moudrosti, která všechno působí? Když je rozumnost při díle, kdo dokáže víc než ona? A miluje-li kdo spravedlnost, jejím dílem jsou ctnosti; ona vyučuje rozvaze a rozumnosti, spravedlnosti a statečnosti, nad které v lidském životě není nic prospěšnějšího. Touží-li někdo též po bohatých zkušenostech, ona ví o věcech dávno minulých a naznačuje budoucí, zná důkazové postupy i řešení hádanek, předvídá znamení a zázraky i výsledky časů a věků.

Rozhodl jsem se tedy přivést si ji a žít s ní, protože vím, že mi bude rádkyní k dobrému a utěšitelkou v starostech a zármutku. …

Moudrost se v těchto obrazech stává zosobněním daru, který není jen pomíjivým bohatstvím obdarovaného, ale je samotnou oblažující osobou, která může naplnit život toho, který se o její přízeň uchází, plným štěstím, potěšením a vnitřním bohatstvím, jež vysoko převyšuje veškeré lidské představy o radosti a naplnění.

 

 

Kazatel

KAZATEL – DŮSLEDNĚ SE TÁZAJÍCÍ MUDRC

Označení lidského autora tohoto starozákonního spisu pojmem „kazatel“ není přesné. Originální „kohelet“ označuje spíše „toho, který svolává shromáždění“, předsedá mu a je jeho mluvčím. Celá tato krátká kniha o tomto poslání „koheleta“  svědčí ve všech svých myšlenkách. „Kohelet“ je zde nadčasovým mluvčím člověka tázajícího se po smyslu svého života, mluvčím oběma směry: promlouvá na jedné straně ke shromáždění Božího lidu a poučuje je o výsledcích svého neúprosně poctivého tázání se; na druhé straně však vyjadřuje ty nejhlubší pocity každého člověka, jehož poznání je jen omezené, a tak se stává jakýmsi modlitebním zástupcem lidského výkřiku  touhy po smyslu své existence k věčnému tajemství života, totiž k samotnému Bohu. Vydejme se společně s Kohletem na dobrodružnou cestu jeho nemilosrdného hloubání a prozkoumávání nejhlubších pramenů smyslu lidského života.

„VŠE JE POMÍJIVOST“

Slovo „pomíjivost“ – hebrejsky „hebel“ – je nejvýznamnějším pojmem celé knihy. Neoznačuje tolik dříve používaný drastičtější překlad „marnost“, tedy něco negativního, jako spíše vyjádření nejhlubší podstaty lidského života i celé pozemské skutečnosti, která je zcela nevyhnutelně poznamenána krátkodobostí, nestálostí, brzkým zánikem. Slovo „hebel“ se dá nejlépe přeložit obratem „ranní rosa, či opar“, který hned po východu slunce mizí a nezanechává po sobě v krátkém okamžiku žádné stopy. Tomuto obrazu z přírody přirovnává Kohelet nejhlubší odpověď na poctivé tázání se po smyslu života. Život je především „pomíjivý“, to je výsledek jeho hloubání, když se ptá odvěkými otázkami myslícího tvora – člověka: Odkud? Kam? Jak? Proč?. Kohelet se úmyslně vyhýbá již dříve daným odpovědím, které odhaluje často jako povrchní, neověřené fráze, jež mohou být spíše vyjádřením osobní lenosti poctivě přemýšlet, nebo nedospělého přejímání cizích, neprobádaných názorů. Vydává se sám na cestu nesmlouvavě důsledného hledání, při kterém se nevyhýbá žádnému zklamání, je-li opravdu objeveno jako odpověď na palčivou otázku „Proč?“. Po probádání veškeré lidské možné zkušenosti pozemského života, uzavírá Kohelet své hledání bolestně a poctivě nalezenou odpovědí: „Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. … „Co se dálo, bude se dít zase a co se dělalo, bude se zase dělat; pod sluncem není nic nového.“ Z těchto slov na člověka dýchne jakási nespokojená skepse, ale to by bylo nepochopení celého Koheletova vyjádření. KOhelet není hlasatelem bezvýchodnosti a marnosti lidského života, ale vede čtenáři či posluchače k poctivosti hledání odpovědí na ty nejhlubší otázky svého rozumu a svého srdce. Lidský duch se nespokojí s lacinými odpověďmi, které se jaksi děsí toho, že z pouze lidského snažení není možno dosáhnout uspokojivou odpověď na otázku „Proč žiji?“. Pokorné uznání nedostatečnosti lidského rozumu při hledání posledních příčin a smyslu života, to je výsledek Koheletova hledání, ne však bezvýchodná a zoufalá skepse ješitného filosofa, který z nemožnosti nalézt sám v sobě smysl žití, prohlašuje život za zlou iluzi, kterou je třeba i použitím násilí rozbít. Kohelet neříká na konci svého tázání „Tak a tak tomu je“, ale prohlašuje, že jedinou jistotou a tím i jediným smyslem čistě pozemského života je jeho pomíjivost, krátkost a křehkost. Smysl života v tomto Kohleletově závěru musí být člověku dán zvnějšku, člověk sám si jej nemůže nikdy dát ani jej vlastními silami najít. Tímto závěrem, který shrnuje Kohelet do pojmu „pomíjivost“, se bezděčně podobá zdánlivě skeptickému vyjádření o schopnostech lidského rozumu, které nám zanechal antický myslitel Sokrates: „Vím, že nic nevím“.

DOBRO A ZLO V KOHELETOVĚ POJETÍ

Když si pozorně pročteme Kohleletovu zvěst, vytane nám na mysli, že tento starozákonní mudrc považuje za největší zlo lež. Ta se může často jevit jako smysluplná, ale není-li osvědčena vlastní zkušeností a poctivostí tázání se, zůstává klamným a tím zavádějícím vůdcem života. Hledání pravdy, tedy neustálé poctivé tázání se na smysl a cíl života, to je tou nejhlubší životní pravdou, ne laciné, bezmyšlenkové a frázovité odpovědi, které člověka nakonec stejně neuklidní ani neutěší. Pravdivé a tím i dobré je zůstávat v nejistotě tázání se, klamné a tím i zlé je z důvodů lenosti, sobectví či pýchy, dávat si líbivé, ale nepoctivé a tím klamné odpovědi.

KOHELETOVO „UMĚNÍ ŽÍT“

Co radí člověku Kohelet, tento nemilosrdný odhalovač klamu? Především nabádá k mírnosti, pokoře a zodpovědnosti. V životě je potřeba zůstat umírněným, nic příliš nepřehánět. „Nebuď příliš spravedlivý, ani nadmíru moudrý; proč by ses měl zničit? Nebuď příliš svévolný a nebuď jako pomatenec; proč bys umíral, než vyprší tvůj čas?“ Tato slova, hlavně jejich první část, se mohou zdát podivná. Může být „příliš spravedlnosti nebo moudrosti“? Kohelet však zde nechce radit k pohodlné průměrnosti, ale napomíná k střízlivosti a skromnosti života, který stojí oběma nohama na zemi a nevznáší se v nějakých nedosažitelných a nezdravých iluzích. Pokora je druhým důležitým postojem, k němuž Kohelet po bolestném hledání dospívá. Ta se snad nejlépe zračí v mudrcově přijetí skutečnosti vlastních i životních hranic a v pokorné schopnosti radovat se a být šťastně vděčný ve chvílích všedních, malých radostí, jakými jsou prosté, ale dobré jídlo, zdraví, mládí, fyzická síla, láska blízkých lidí. „Shledal jsem, že moudrost nese více užitku než pomatenost, jako světlo dává větší užitek než tma. … avšak kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti. … A v srdci jsem usoudil, že i to je pomíjivost.“ „Není pro člověka dobré jíst a pít a při svém pachtění se aspoň pomět? Shledal jsem, že i to je z Boží ruky. Bůh totiž člověku, který je mu milý, dává moudrost a poznání i radost.“ „Lépe dvěma než jednomu, mají dobrou mzdu ze svého pachtění. Upadne-li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl. … A nit trojitá se teprv nepřetrhne!“ „Raduj se, jinochu, ze svého mládí, užívej pohody ve svém jinošství a jdi si cestami svého srdce, za vidinou svých očí. Věz však, že tě za to všechno Bůh postaví před soud.“

VŠECHNO MÁ SVŮJ ČAS

Snad nejkrásnější akord výsledku dlouhodobého, poctivého a bolestného hledání smyslu lidského života zaznívá v básnickém vyjádření Koheleta: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat, čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat,je čas plakat i čas smát se, … čas mlčet i čas mluvit, je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.“ Mudrc se pokorně sklání pod Boží tajemnou a lidským rozumem nepochopitelnou prozřetelnost, která ovládá celé stvoření. Člověk je vyzván, aby se této neprobádatelné Boží prozřetelnosti podřídil, aniž by si kladl pyšný cíl zcela pochopit její záměry a budoucnost. Životní moudrost je v pokorném přijetí nevyhnutelných situací jako Boží milosti či naopak Božího „dopuštění“, jež moudrý a zralý člověk přijímá s vděčností jako projev životní krásy, bohatství a tajemství, jež pramení z nitra samotného Stvořitele.

 

Ageus

AGEUS – prorok obnovy zničeného chrámu

Prorok Ageus nám zanechal krátký spis, který však charakterizuje významné období dějin Božího lidu. Jeho zvěst zaznívá v jediném roce, víceméně v pouhých 3 měsících roku 520 př. Kr. Je to významné datum, neboť tehdy bylo započato s novou výstavbou Babylóňany zničeného chrámu a to na důrazný popud právě proroka Agea. Než se zamyslíme nad samotnými prorockými slovy, přibližme si trochu situaci tohoto roku. Je to už téměř 20 let (539 př.Kr.), co se hrstka Judejců díky ediktu perského krále Kýra vrátila z babylonského vyhnanství zpět do Jeruzaléma. Edikt Kýra, vítěze nad Babylóňany, jim zajišťoval nejen bezpečný návrat do své země, ale i prostředky pro alespoň provizorní znovubudování poničeného Jeruzaléma. Nicméně situace ve staré domovině se za desetiletí vyhnanství změnila a tak bylo velice obtížné tento úkol skutečně realizovat. Lidé, kteří mohli v zemi zůstat, se částečně spojili se Samařany (Izraelité promíchaní s pohany, kteří byli Asyřany koncem 8. stol. př.Kr. importováni do poraženého severního Izraelského království) a nebyli, jak se zdá, příliš nakloněni nově příchozím, kteří se snažili si vybudovat novou územní i náboženskou identitu. Též materiální zázemí bylo nedostatečné, chybělo mnoho prostředků pro tak veliký úkol, jakým bylo znovuvystavění města a chrámu. A aby toho nebylo málo, zemi trápila dlouhodobá neúroda, která jistě musela v této těžké situaci ubíjet i ten nejúpornější elán a odhodlání. Lidé měli co dělat, aby jakžtakž zajistili své bydlení nutnou opravou pobořených jeruzalémských domů. Na náročnou novou výstavbu kamenného chrámu nebylo po přirozené stránce ani pomyšlení. A právě do této bezútěšné situace zaznívá slovo proroka: Vystupte na horu, přivezte dříví a budujte dům (Hospodinův)! Nynější neúroda, bezútěšná politická a společenská situace, únava a zklamání národa, to vše je dokladem nedostatku Božího požehnání, neboť lidé se starají především o své pozemské blaho, zatímco víru v Boha a službu Jemu chápou jen jako jakousi nadstavbu svého pozemsky zajištěného života. A právě tento problém prorok pranýřuje. Je potřeba se v první řadě věnovat Bohu a teprve potom osobním pozemským záležitostem. Dělá-li to člověk opačně, nepovede se ani jedno, ani druhé. A na této myšlence priority služby Bohu stojí celé Ageovo poselství.

První napomenutí zní: Tento lid říká: „Ještě nepřišel čas, čas k budování Hospodinova Domu.“ … slovo Hospodinovo: „A k tomu je čas, abyste sami bydleli v domech vykládaných dřevem, zatímco tento dům (chrám) je v troskách?“  Lidé se starají v první řadě o své hmotné zabezpečení, které je v mnohých případech neúměrně přepychové, ale o hlavní podstatu zdařeného života, totiž o věci Boží a o život s Ním, se příliš nezajímají. Stavějí si mnohdy jakési své vlastní chrámy sobeckého a ješitného luxusu a blahobytu, bohatě vybavené a vyzdobené vily, ale na hlavní obraz své oddanosti a vděčnosti vůči stvořiteli a dárci všeho  - Bohu -, nedbají. Lidé zde nejsou káráni za to, že se starají o své pozemské zajištění, ale za to, že toto zajištění považují pouze za svůj pracovní výkon, ve kterém není místa pro oddanou důvěru v Boží pomoc a požehnání. Ježíšovo novozákonní „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a toto vše vám bude přidáno“ je zduchovnělou verzí Ageova napomínání.

Druhé napomenutí zní: Zamyslete se nad tím, kam jste dospěli! Sejete mnoho – sklízí se málo. Jen jezte – nenasytíte se; jen pijte – žízeň neuhasíte; jen se oblékejte – nezahřejete se! Kdo se dává najmout za mzdu, ukládá ji do děravého měšce. Pachtíte se za mnohými věcmi, máte z toho málo. … Proto nebe nad vámi zadrželo rosu a země zadržela svoji  úrodu.  Toto napomenutí míří k podpoře vnímání Boží prozřetelnosti, která řídí tento svět. Člověk je nabádán, aby dokázal ve světle víry moudře odhalovat smysl událostí, kterých je svědkem. Nic se neděje náhodou, za vším stojí projev Boží lásky, která se však někdy může projevovat jako nepříjemné napomínání či přísná výchova. Ve svých vlastních vnitřních pocitech, ve společenské atmosféře  té které doby, v přírodních okolnostech (neúroda, ekologické katastrofy) má člověk hledat a nacházet skrytý prst Stvořitele a Otce lidí. Tato moudrost víry – hledat a nacházet v nastalých situacích, okolnostech a událostech Boží působení žehání či napomínání – je pro zralou a živou víru nezbytně potřebná.  Kromě toho zde zaznívá nadčasová myšlenka neustálé nespokojenosti člověka. Ať má sebevíc a sebelepší, jeho vnitřní vyrovnanost a spokojenost tím ukojena není. I naše moderní neustálé reptání nad „nedostatkem“ materiálního zabezpečení života, ačkoli si žijeme nad poměry dobře,  je toho dokladem. Zároveň zde zaznívá i motiv dětské důvěry vůči nebeskému Otci, kterou později tak důrazně rozvíjí a učí Ježíš:   Váš nebeský Otec ví, co potřebujete …

Třetí napomenutí: Tak je tomu s tímto lidem, … i se vším dílem jejich rukou; cokoli sem přinášejí, je nečisté. Lidská snaha, byť by byla sebeúspěšnější, není-li provázena oddaností Bohu a tudíž Jeho požehnáním, vychází nakonec naprázdno. Nemůže uspokojit hlubokou touhu člověka po štěstí, kterou je schopen naplnit pouze Bůh sám. Zároveň toto napomenutí zdůrazňuje, že člověk potřebuje určitý fyzický obraz duchovního domova – totiž chrám -, který mu zpřítomňuje Boží blízkost. Chrám jako Boží příbytek a pozemský domov mezi lidmi, má být ve středu zájmu člověka , který v něm má nalézat svůj duchovní domov, své vnitřní zakotvení v Bohu.

Zachariáš

ZACHARIÁŠ – PROROK APOKALYPTICKÝCH VIZÍ

Prorok Zachariáš žil a působil ke konci 6. stol. př. Kr., na začátku vlády perského velkokrále Dareia, v letech, kdy byla započata stavba obnoveného, tzv. druhého, jeruzalémského chrámu. Působí tedy v téže době jako prorok Ageus, o němž byla řeč minule. Jeho projev je však od Agea zcela odlišný. Pro vyjádření svého poselství hovoří prostřednictvím obrazů, které se mu zjevuje samotný Hospodin, a které jsou následně objasňovány Božím poslem. Zachariášova kniha se dá rozdělit na dvě části, z nichž první je úzce spjata s prorokovou dobou a její hlavní událostí – stavbou chrámu; zatímco druhá část hovoří převážně o eschatologických událostech, které nejsou jednoznačně myšlenkově spojeny s životem a událostmi prorokovy epochy. Přibližme si nyní některé z prorokových vizí první části a pokusme se je pochopit.

Nový Jeruzalém

Prorok vidí muže s měřícím pásmem, který se chystá nově rozměřit Jeruzalém. Jakoby bylo zakládáno nové město. Boží posel muže upozorňuje, aby nenaměřoval hradby, které jinak samozřejmě u každého významnějšího města musely být vystavěny. Nový Jeruzalém bude totiž tak veliký a lidnatý, že postavit kolem něho hradby by bylo těžko možné. Městskou hradbou bude samotný Bůh: Já sám – je výrok Hospodinův – budu ohnivou hradbou kolem něho … Každé město ve starověku dbalo na to, aby se pokud možno co nejvíce proslavilo, čímž by k sobě lákalo nové a nové návštěvníky, kteří by přinášeli nejen bohatství, ale též by se následně navraceli zpět domů ovlivněni městskou atmosférou a kulturou. Slávou Jeruzaléma bude jedině Bůh, který bude též lákat nové návštěvníky, aby se ve městě s Hospodinem setkali: A budou přicházet četné národy, mocné pronárody, aby hledaly v Jeruzalémě Hospodina zástupů a usmířily ho. … V oněch dnech se chopí deset mužů z pronárodů všech jazyků pevně cípu roucha jednoho Judejce a řeknou: Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že je s vámi Bůh. Nové město Jeruzalém bude Hospodinu natolik milé a drahé, že bude přirovnáváno k  zřítelnici jeho oka, tedy nejcitlivějšímu místu na tváři, skrze něž se komunikuje s okolním světem: Tak totiž praví Hospodin zástupů … Kdo se vás dotkne, dotkne se zřítelnice mého oka. Jeruzalém s jeho tolik zkoušenými obyvateli bude ve středu Boží pozornosti, stane se hlavním komunikačním prostředkem s ostatním světem pohanských národů. A nakonec jsou jeruzalémští obyvatelé povzbuzeni k jásavé radosti, neboť z toho malého a pokořeného hloučku zbědovaných navrátilců učiní Hospodin veliký národ, který bude zásadně ovlivňovat celý svět, četné národy. Ne však jejich zásluhou, ale jen proto, že uprostřed nich si zbuduje svůj pozemský domov Bůh: Jásej a raduj se, siónská dcerko, neboť už přicházím, abych bydlel uprostřed tebe.

Poctěný velekněz

Další Zachariášovo vidění se týká klíčové osobnosti nově se formujícího věřícího společenství – velekněze. Nese jméno Jošua (Ježíš) a společně s pověřeným politickým vůdcem navrátilců, Zerubábelem, má za úkol nově formovat a vést Boží lid.  Prorok jej vidí, jak stojí oblečený ve špinavém rouchu před Božím poslem a po jeho boku satan, který je už připraven na něj žalovat, aby jej poškodil a před Božím soudem obvinil ke spravedlivému, ale nemilosrdnému potrestání. Hospodin sám však do tohoto jakéhosi soudního líčení zasahuje ve prospěch poníženého a provinilého velekněze. Nařizuje obléci ho do nového čistého roucha, poctít ho slavnostním turbanem a zmocňuje ho správou svého domu (chrámu) a svého lidu. … a satan mu stál po pravici, aby proti němu vznesl žalobu. Hospodin však satanu řekl: Hospodin tě volá k pořádku, satane … Hospodin si vyvolil Jeruzalém. Což to není oharek vychvácený z ohně? … Svlečte z něho ty špinavé šaty. … Pohleď, sňal jsem z tebe tvou vinu a dal jsem tě obléci do slavnostního roucha. … Ať mu vstaví na hlavu čistý turban. … budeš mít volný přístup mezi ty, kteří zde stojí. (je míněno nebeské Hospodinovo dvořanstvo). Nakonec je ještě zaslíben příchod mesiáše, jehož nedokonalým předobrazem a předchůdcem je velekněz. Mesiáš je zde nazván „Výhonek“ – podle proroctví Izaiášova, zároveň však tento titul odkazuje na Boží působení v nynějším malém hloučku jeruzalémských Judejců, kteří přesto. že jsou v lidských očích bezvýznamní, nesou uprostřed sebe naději pro celý svět.

Svícen a olivy

Následuje vidění zlatého sedmiramenného svícnu, přičemž každé rameno je osazeno sedmi kahany, při zapálení tedy sedm krát sedmi (49) plamínky. Na stranách svícnu stojí dvě olivy osypané plody, z nichž vytéká ryzí zlato, které jako olej živý plameny svícnu. Výklad vidění však zde není podán důsledně a konkrétně, nýbrž v pouhých náznacích. Dvě olivy živící plameny svícnu jsou označeni jako dva synové nového oleje, kteří stojí před Pánem celé země. Z tohoto náznaku a z celého kontextu v Písmu, můžeme usuzovat, že jsou zde míněni Mojžíš a Eliáš, hlavní zástupci všech služebníků Božího slova. Olej, který je zde obrazně charakterizován jako tekoucí ryzí zlato, je patrně Boží slovo, tedy hlavní komunikační prostředek mezi Bohem a člověkem. Vychází od Boha, přístup do tohoto světa získává skrze své věrné služebníky, kteří je zprostředkují lidskému pochopení. Sedm krát sedm světel (sedmička je posvátné číslo plnosti), hořících na svícnu, jsou oči Hospodinovy, prohledávající všecku zemi. Světlo je podle biblické zprávy o stvoření prvním stvořitelským činem Hospodina, který vnáší do temné a beztvaré hmoty řád, umožňující život. Tak i zde Boží slovo, zprostředkované Hospodinovými služebníky, vnáší do lidské společnosti řád, bez něhož by se lidé utopili v temnotě smrti a chaosu zla.

Tři vidění, která nám možná na první přečtení mnoho neřeknou, ale po delším soustředění a rozjímání, se mohou stát působivými obrazy a symboly, které obohatí, poučí a povzbudí i náš duchovní život a vztah k Bohu. Jistě se v mnohém svou situací podobáme tehdejším nepočetným věřícím, ztraceným v moři nevěřících. Ale i nám platí zaslíbení nového Jeruzaléma, který se rozvine Božím působením ve veliké a krásné město, ačkoli tomu, lidsky viděno, nic příliš nenasvědčuje. V tom je jistě veliká útěcha a povzbuzení. Církev je tímto novým Jeruzalémem, který je budován sice malými a slabými dělníky, ale který má zároveň velikou budoucnost, neboť jeho slávou není nějaké lidské megalomanství, ale – sice skrytý, přesto však všemohoucí – Bůh. Nový Jeruzalém má svého nového, dokonalého a zároveň milosrdného velekněze, jímž je Ježíš Kristus, obřad očisty a omilostnění velekněze můžeme snad aktualizovat na zvláště zodpovědné osoby v církvi – papeže, biskupy. A vizi hořícího svícnu můžeme chápat jako povzbuzení pro rozjímání evangelia, Božího slova, a život podle něj. Modlitba a služba Kristu vytváří onen zlatý olej, který živí světlo, jež je nutné pro život světa. Bez Boha je lidská společnost ztracená. A zde máme nezastupitelné místo. Ježíšovo: Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce, který je v nebesích,  je výstižným komentářem Zachariášova obrazu.

Vše se však rodí ve skrytu a z malých zárodků a tak toto zamyšlení ukončeme krásnými slovy Hospodina, jak je Zachariáš tlumočí: Ne mocí, ani silou, ale mým duchem, praví Hospodin zástupů.

Sofoniáš

SOFONIÁŠ – prorok náboženské reformy

 

 

Prorok Sofoniáš žije a působí ve 2. pol. 7. stol. př. Kr., v období rané vlády krále Jóšiáše, velikého náboženského reformátora. Patrně prožil své dětství a dospívání ještě v nábožensky temné době dlouhé vlády Jóšiášova děda Manašeho, který postavil svou politiku na úzké spolupráci s mocnou Asýrií, přičemž se nerozpakoval ochotně přejímat její pohanské náboženské představy i praktiky. Bible nám z tohoto dlouhého období útlaku Hospodinových věrných zanechala vícero informací. Proroci i Hospodinovi kněží byli zabíjeni či jinak umlčováni, jeruzalémský chrám byl znesvěcen cizími pohanskými modlami a kulty, po celém Judsku byla plánovitě vymýcena duchovní a vysoce morální úcta k Hospodinu a všude kvetla lacinější, lákavější, ale zároveň nemorální zvrácená modloslužba. Hadačství, esoterické věštění, spiritismus, zbožšťování sexu, dokonce i lidské oběti (uctívání Molocha krutými dětskými oběťmi) byly pak praktické zhoubné projevy přijímání pohanských pochybných náboženských představ. V této době, po delší požehnané vládě Chizkiáše, proroci „mlčí“, nemáme jedinou prorockou knihu, která by toto období ilustrovala z pera Božích mužů. K tomu všemu veliké pohoršení Hospodinových věrných nad délkou vlády bezbožného a násilného krále – vládl celých 55 let. Dlouhověkost a u krále délka jeho vlády, byla pro tehdejší vnímání potvrzením Hospodinovy přízně. Pozdější náboženští židovští myslitelé se s touto nesrovnalostí vyrovnávají apokryfními vyprávěními o Manašeho obrácení k Hospodinu a pokorného pokání v době jeho pozdní vlády, pro což však nemáme žádné spolehlivé historické doklady. Spíše je zde řešen onen problém: jak může Hospodin ponechat tak dlouho na trůně krále tak zpronevěřilého a bezbožného. Do tohoto těžkého ovzduší se tedy narodí a delší dobu v ní vyrůstá náš prorok. Co vše musel při svém duchovním zrání prožít, protrpět, promodlit, to nám zůstává skryto, nicméně časté Sofoniášovy nářky nad bídnou duchovní i mravní situací národa a rozhořčené svolávání Božích trestů na nevěrné, nám snad alespoň částečně odhalují též duchovní situaci prorokova mládí za Manašeho. Po smrti Manašeho se ujímá vlády jeho syn Amón, který však po necelých dvou letech umírá jako oběť palácového spiknutí. Po něm nastupuje na trůn mladičký nezkušený Jóšiáš. Počátek jeho vlády je patrně ještě ve stínu jeho rádců, nicméně čas uzrál, aby se národ i král zamýšleli nad smyslem svých národních dějin. Začínají být činěny první kroky k obnově národní jedinečné náboženské identity. Král, jako již zralý panovník, nařizuje stavitelskou obnovu a rituální očištění jeruzalémského chrámu, která má být prvním krokem k nastoupení nové politické, kulturní a duchovní linii vlády. A právě tehdy dochází k rozhodující události, která radikálně nasměřuje budoucí královo úsilí: v chrámových prostorách je nalezen svitek Mojžíšova zákona. Jedná se patrně o část naší dnešní 

5. knihy Mojžíšovy (Deuteronomium), která tolik klade důraz na Jeruzalém a jeho chrám, jako jediné Bohem chtěné místo pravého kultu a jedciný pozemský trůn Hospodinův. V knize se píše, že jiná místa, byť právoplatného kultu, jsou nepřípustná, neboť pouze přísná centralizace liturgie a chrámových bohoslužeb může zajistit čistotu a jednotnost náboženské víry lidu. Píše se rok 621 př. Kr. a král má ještě 12 let k uskutečnění svého významného poslání – uvést ideály knihy Zákona do celonárodní praxe. Jóšiáš postupuje nesmlouvavě. Nejdříve tedy nechává obnovit pozemské „sídlo“ Hospodinovo – velkolepý chrám na jeruzalémském pahorku Siónu a následuje celá řada dalších opatření. Celá země je systematicky zbavována nejen pohanských kultovních středisek, ale též všech pravověrných nejeruzalémskcých kultovních míst. Kdo z kněží či udržovatelů těchto svatyň se nepodřídí přísnému zákazu provozování náboženských úkonů mimo Jeruzalém, je bez milosti popraven a jeho ostatky pak jako kultovní znečištění jsou pohozeny na těchto nelegálních náboženských centrech. Jóšiáš je nesmlouvavě důsledný, ale jeho veliké náboženské zanícení je násilně přerváno uprostřed zamýšleného díla – král nešťastně zahyne při střetu s egyptským faraónem Néko, který chce pomoci slábnoucím a ohroženým Asyřanům proti vzmáhajícím se Babylóňanům. To už máme rok 609 př. Kr. a je málo pravděpodobné, že by se této smutné události prorok Sofoniáš ještě dožil. Pokud ano, muselo to pro něj znamenat opětovnou zkoušku jeho víry, která se u něj samozřejmě opírala o jistotu Boží spravedlnosti, která nechává bezbožné zahynout uprostřed nedokončeného díla, zatímco spravedlivé a zbožné nechává jejich bohulibé dílo dokončit. Prorokův život je tedy patrně plný historických zvratů, trápení i velikých nadějí, do nichž je jeho život vsazen, a v němž Hospodin skrze prorokova ústa a jeho pero promlouvá k tehdejším lidem. V každém případě musel Sofoniáš zásadně ovlivnit našeho zbožného krále Jóšiáše. Je dobře představitelné, že Sofoniáš krále silně podnítil k jeho náboženským a mravním reformám. Příště uvidíme, jak může být jeho poselství i po tisíciletích aktuální a v mnohém připomínající naši dobu a její kulturněnáboženskou situaci.

SOFONIÁŠ – prorok náboženské reformy

 

Prorok Sofoniáš žije a působí ve 2. pol. 7. stol. př. Kr., v období rané vlády krále Jóšiáše, velikého náboženského reformátora. Patrně prožil své dětství a dospívání ještě v nábožensky temné době dlouhé vlády Jóšiášova děda Manašeho, který postavil svou politiku na úzké spolupráci s mocnou Asýrií, přičemž se nerozpakoval ochotně přejímat její pohanské náboženské představy i praktiky. Bible nám z tohoto dlouhého období útlaku Hospodinových věrných zanechala vícero informací. Proroci i Hospodinovi kněží byli zabíjeni či jinak umlčováni, jeruzalémský chrám byl znesvěcen cizími pohanskými modlami a kulty, po celém Judsku byla plánovitě vymýcena duchovní a vysoce morální úcta k Hospodinu a všude kvetla lacinější, lákavější, ale zároveň nemorální zvrácená modloslužba. Hadačství, esoterické věštění, spiritismus, zbožšťování sexu, dokonce i lidské oběti (uctívání Molocha krutými dětskými oběťmi) byly pak praktické zhoubné projevy přijímání pohanských pochybných náboženských představ. V této době, po delší požehnané vládě Chizkiáše, proroci „mlčí“, nemáme jedinou prorockou knihu, která by toto období ilustrovala z pera Božích mužů. K tomu všemu veliké pohoršení Hospodinových věrných nad délkou vlády bezbožného a násilného krále – vládl celých 55 let. Dlouhověkost a u krále délka jeho vlády, byla pro tehdejší vnímání potvrzením Hospodinovy přízně. Pozdější náboženští židovští myslitelé se s touto nesrovnalostí vyrovnávají apokryfními vyprávěními o Manašeho obrácení k Hospodinu a pokorného pokání v době jeho pozdní vlády, pro což však nemáme žádné spolehlivé historické doklady. Spíše je zde řešen onen problém: jak může Hospodin ponechat tak dlouho na trůně krále tak zpronevěřilého a bezbožného. Do tohoto těžkého ovzduší se tedy narodí a delší dobu v ní vyrůstá náš prorok. Co vše musel při svém duchovním zrání prožít, protrpět, promodlit, to nám zůstává skryto, nicméně časté Sofoniášovy nářky nad bídnou duchovní i mravní situací národa a rozhořčené svolávání Božích trestů na nevěrné, nám snad alespoň částečně odhalují též duchovní situaci prorokova mládí za Manašeho. Po smrti Manašeho se ujímá vlády jeho syn Amón, který však po necelých dvou letech umírá jako oběť palácového spiknutí. Po něm nastupuje na trůn mladičký nezkušený Jóšiáš. Počátek jeho vlády je patrně ještě ve stínu jeho rádců, nicméně čas uzrál, aby se národ i král zamýšleli nad smyslem svých národních dějin. Začínají být činěny první kroky k obnově národní jedinečné náboženské identity. Král, jako již zralý panovník, nařizuje stavitelskou obnovu a rituální očištění jeruzalémského chrámu, která má být prvním krokem k nastoupení nové politické, kulturní a duchovní linii vlády. A právě tehdy dochází k rozhodující události, která radikálně nasměřuje budoucí královo úsilí: v chrámových prostorách je nalezen svitek Mojžíšova zákona. Jedná se patrně o část naší dnešní  5. knihy Mojžíšovy (Deuteronomium), která tolik klade důraz na Jeruzalém a jeho chrám, jako jediné Bohem chtěné místo pravého kultu a jedciný pozemský trůn Hospodinův. V knize se píše, že jiná místa, byť právoplatného kultu, jsou nepřípustná, neboť pouze přísná centralizace liturgie a chrámových bohoslužeb může zajistit čistotu a jednotnost náboženské víry lidu. Píše se rok 621 př. Kr. a král má ještě 12 let k uskutečnění svého významného poslání – uvést ideály knihy Zákona do celonárodní praxe. Jóšiáš postupuje nesmlouvavě. Nejdříve tedy nechává obnovit pozemské „sídlo“ Hospodinovo – velkolepý chrám na jeruzalémském pahorku Siónu a následuje celá řada dalších opatření. Celá země je systematicky zbavována nejen pohanských kultovních středisek, ale též všech pravověrných nejeruzalémskcých kultovních míst. Kdo z kněží či udržovatelů těchto svatyň se nepodřídí přísnému zákazu provozování náboženských úkonů mimo Jeruzalém, je bez milosti popraven a jeho ostatky pak jako kultovní znečištění jsou pohozeny na těchto nelegálních náboženských centrech. Jóšiáš je nesmlouvavě důsledný, ale jeho veliké náboženské zanícení je násilně přerváno uprostřed zamýšleného díla – král nešťastně zahyne při střetu s egyptským faraónem Néko, který chce pomoci slábnoucím a ohroženým Asyřanům proti vzmáhajícím se Babylóňanům. To už máme rok 609 př. Kr. a je málo pravděpodobné, že by se této smutné události prorok Sofoniáš ještě dožil. Pokud ano, muselo to pro něj znamenat opětovnou zkoušku jeho víry, která se u něj samozřejmě opírala o jistotu Boží spravedlnosti, která nechává bezbožné zahynout uprostřed nedokončeného díla, zatímco spravedlivé a zbožné nechává jejich bohulibé dílo dokončit. Prorokův život je tedy patrně plný historických zvratů, trápení i velikých nadějí, do nichž je jeho život vsazen, a v němž Hospodin skrze prorokova ústa a jeho pero promlouvá k tehdejším lidem. V každém případě musel Sofoniáš zásadně ovlivnit našeho zbožného krále Jóšiáše. Je dobře představitelné, že Sofoniáš krále silně podnítil k jeho náboženským a mravním reformám. Příště uvidíme, jak může být jeho poselství i po tisíciletích aktuální a v mnohém připomínající naši dobu a její kulturněnáboženskou situaci.

 

 

 

 

 

 

 


SOFONIÁŠ – iniciátor duchovní obrody


V závěru minulé úvahy nad dobou proroka Sofoniáše jsem zmínil určitou souvislost jeho doby s dobou naší. Jistě ne ve smyslu přímé a celistvé podobnosti, ale jen jako jistou podobu v duchovní, náboženské rovině. Sofoniáš žije a působí v čase nových možností obrody, díky svobodě, která po dlouhé době útlaku v národě zavládla. Náboženská nesvoboda v období vlády bezbožného krále Manašeho trvala kolem 45 let, tedy čas velice dlouhý vzhledem k délce života člověka. Celé dvě generace obyvatel byly atmosférou této doby silně ovlivněny a formovány. Po tak dlouhém náboženském útlaku jistě nebylo lehké znovu rozdmýchat nadšení národa pro svého Boha – Hospodina. Prvotní soustředění se na čistě politický a ekonomický rozvoj, bylo hlavní snahou epochy, v níž žije a působí prorok Sofoniáš. V tomto pohledu vzniká určitá souvislost s dobou a situací naší. Mravní a duchovní devastace, která postihla tehdejší Izrael, může být podobná též našim dnešním podmínkám, kdy morálka a duchovní náboženská kultura hraje ve společnosti zanedbatelnou a pohrdanou roli. Též délka období tehdejšího útlaku se podobá naší minulé zkušenosti. 40 až 50 (připočteme-li válečné období) let minulé protináboženské nesvobody je srovnatelné s tehdejšími 45 lety pronásledování Hospodinových ctitelů. Dokonce i následný průběh událostí se co do délky času příliš neliší od naší situace. Jistě bychom rádi, aby obroda mravní kultury a duchovního života nastala bezprostředně po odeznění doby náboženského temna. Nicméně žijeme již téměř 20 let v době relativní svobody a prostoru pro tuto obrodu, ale ona stále nepřichází. Zdá se, že spíše pomalu probíhá neustálý pomalý úpadek (co do rozsahu a vlivu církve na celkovou společnost) jak života na poli morálky a ušlechtilé kultury, tak na rovině náboženské. Praktický společenský projev náboženského života („plné kostely“) se co do šíře nerozvíjí, celospolečenský a politický projev se ukazuje jako spíše proticírkevní či k církvi lhostejný. Po období, které se může srovnat s celou jednogenerační periodou, vnímáme stále útlum víry a vztahu k nadpřirozeným hodnotám. Lidé se spíše svým zájmem orientují na materiální hodnoty pozemského života. Stále se zdokonalující technika, která činí náš život velice pohodlným, mediální propracovaná zábava, reklamy lákající k nabývání hmotného blahobytu, přeplněné zářivé supermarkety, které se často stávají jakýmisi novodobými společenskými centry. V době Sofoniášově tomu však bylo do značné míry podobně: náboženská a mravní reforma na sebe nechala čekat též celých 20 let (zdá se, že nastala až po nalezení knihy Zákona v obnovovaném jeruzalémském chrámě v r. 621 př. Kr. – tedy 21 let po konci vlády Manašeho). Je to zhruba období jedné generace. I my žijeme v čase jakéhosi závěru tvorby nové generace, která se již formovala v období svobody. Mohlo by nás to podnítit ke zvýšené duchovní aktivitě, především modlitbě a společenské angažovanosti, abychom snad svým malým zájmem tuto pravděpodobně přelomovou dobu nepropásli.


Jak ale konkrétně reforma společnosti za doby Sofoniáše probíhala? Snad můžeme i zde nalézt nějakou inspiraci pro naši moderní dobu. Prorok na jedné straně ukazuje neblahé důsledky současných společenských neduhů: Společnosti je víra v Boha lhostejná: Lidé „si říkají: ´Hospodin neudělá nic dobrého ani zlého.´…“ Touží a usilují především o majetek, jeho nespravedlivé rozmnožování, o pohodlný blahobyt: „V plen vydám jejich blahobyt a jejich domovy ve zpustošení; vystaví domy a nebudou v nich bydlet, vysázejí vinice a vína z nich neokusí. … Jeho velmožové jsou uprostřed něho jako řvoucí lvi, jeho soudcové jako vlci za večera, do jitra nenechají nic neohryzaného; …“ Mravní i kulturní úpadek národa postupuje: „Běda městu, které hubí, vzpurnému a potřísněnému! Poslouchat nechce, napomenutí nepřijímá, nedoufá v Hospodina, nepřibližuje se k Bohu. …“  Pýcha a sobectví člověka kvete, naopak ušlechtilost, upřímnost, obětavost jsou zanedbávány. Hospodin však již v této neblahé době připravuje velikou obrodu. Ne skrze mocné a bohaté, ale paradoxně skrze slabé, ubohé, nepočetné: „Uprostřed tebe zanechám utištěný a nuzný lid, který se uteče k Hospodinovu jménu. Pozůstatek Izraele se již nebude dopouštět bezpráví a mluvit lživě, v jejich ústech se nenajde jazyk lstivý.“  Zaznívá zde již starší významná myšlenka proroka Izaiáše: skrze malou, ale nadšenou a ryzí skupinu lidí nastane obroda celé společnosti. U proroka Sofoniáše však máme ještě jednu důležitou historickou vzpomínku. Prorok ovlivní hlavu státu, aby samotný král uskutečnil náboženskou a kulturní reformu svého národa. Ten pak opravdu provede hluboké náboženské a společenské změny, které ke všeobecné obrodě vedou. Objeví se tedy silná osobnost, která změnu společenského života svými schopnostmi prosadí. V naší demokratické době již společenský život není obyčejně utvářen jen jedinou silnou osobností, na níž většinou záleží. Nicméně silné a vlivné osobnosti jsou i dnes nutné, aby se opravdu dalo do pohybu rozsáhlejší proměňování společnosti. Bez výrazných lidských příkladů, vizionářů a vůdců je společenská reforma těžko představitelná. Tak i dnes solidární podpora pozitivních a výrazných společenských osobností je jistě i naší křesťanskou povinností. A nakonec jak byla vlastně reforma prakticky prováděna? Král Jóšiáš se v prvních krocích zaměřuje především na sjednocení národa, náboženství a kultury. Centralizování společenské identity do jediného města je dnes již těžko přijatelné, nicméně za tím stojící ideál jednoty, v níž jediné je opravdová společenská síla, je zde též inspirující i pro naši dobu a situaci. Jsme zde napomínáni, abychom obětavě a smířlivě překonávali často malicherné a nepravdivé vnitřní rozpory v zájmu jednoty společenství věřících, které je dnes jednou z mála vnitřních sil lidu, jež má ze své podstaty vize o ušlechtilém, mravném a prosperujícím společenském životě.  Jistě již nejde tolik jako ve starověku o jednotnost vynucenou a uniformní, ale o jednotu uvnitř určitého společensky angažovaného a působivého seskupení, které je schopno ovlivňovat svými žitými ideály širokou společnost.


A tak si na závěr připomeňme ještě prorokova slova, která povzbuzují malou hrstku Hospodinových věrných k podpoře výrazných schopných osobností ze svého středu a ke vzájemné jednotě, která velkoryse překonává vnitřní rozpory: „Zaplesej, sijónská dcero, zahlahol Izraeli! Raduj se a jásej z celého srdce, dcero jeruzalémská! … Král Izraele, Hospodin, je uprostřed tebe, neboj se už zlého!... Neboj se, Sijóne, nechť tvé ruce neochabnou! Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá.“ … V onen čas vás přivedu, v ten čas vás shromáždím…“ 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Joomla templates by a4joomla